AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘICÁTÁ SEDMÁ

To čekání je nesnesitelný. Ještě chvíli budu čučet do tý bílý zdi a zešílím. Collinson mi zakázal se jakkoliv účastnit, takže ani nemůžu mít Eana na sluchátku. Když nic nedělám a moje hlava není zaměstnaná, musím pořád myslet na ten polibek. Brala jsem Eana, jako bratra. Což už teď už rozhodně neberu. Do toho to, co se stalo s Tylerem. Žít jako „normální" puberťák je jak běžet po minovém poli. Pořád se něco komplikuje. Ono je jasný, jak to dopadne. S Tylerem být nemůžu protože, jakmile zatknou Jaspera, tak odtud odjíždíme. A s Eanem být taky nemůžu, protože je to můj partner a je to proti pravidlům. Spíš by mě zajímalo, co se všechno ještě stane, než to tak dopadne. Navíc se bojím toho pocitu, co právě mám. Strach. Nebojím se o to, že by Eana mohli zabít. Je lepší než kdokoliv. Což mě děsí. Bojím se, že přijdu o něj. Kdyby kdokoliv ze CIA zjistil, co se stalo tam před věznicí, rozdělili by nás. A to je nepředstavitelný. Jsem s ním už půl roku každý den. Jsem tak sobecká, že zatím, co Tyler je někde uvězněný a já myslím na Eana? Sakra, co se to se mnou děje?
Takhle to nepůjde. Nenechám se odsunout na druhou kolej. Seberu z postele obě zbraně a zastrčím je do pouzder. Vyjdu ze dveří. Stuart sedí dole v obýváku a povídá si s Collinsonem. Neprojdu kolem nich bez povšimnutí. „Agentko Clayová?"
„Pane," zastavím se. „Žádám o povolení, pomoct agentu Reedovi."
„V žádném případě. Povolení se zamítá."
„V tom případě..." ze zadní kapsy vytáhnu odznak, který mi dal na letišti agent Grant. Položím ho na konferenční stolek, přímo před mýho, teď už bývalého šéfa. „Končím." Řeknu. „Agentko, nemůžete skončit."
„Řekla bych, že jsem to právě udělala."
„Vaše rozhodnutí. Odevzdejte všechny zbraně." Vytáhnu z pouzder obě pistole a z pouzdra na lýtku i nůž. Pistolím vysunu zásobníky a položím je na stůl vedle odznaku. Stuart se na mě nevěřícně kouká. Kroutí hlavou, jakoby říkal: Co to sakra děláš?
Mrknu na něj pravým okem. Nevím, jestli mu to došlo, ale nejspíš jo protože řekl: „Omluvíte mě, pane? Musím si odskočit." Collinson kývne. „Těšila mě spolupráce." Řeknu a přejdu ke vchodovým dveřím. Naštěstí jsem svoje auto nechala stát na chodníku. Nasednu do něj. Pro jistotu popojedu o několik ulic dál. Auto patří CIA, takže jsem ho technicky vzato ukradla. Asi nebudou nadšený, až to zjistí. Otevřu přihrádku u spolujezdce. Vytáhnu malou krabičku se sluchátkama. Jedno si nasadím. „Stuarte? Slyšíš mě?"
„Jo, co si to udělala?" vyjede na mě. „To, co jsem musela. Nenechám tam Tylera."
„Tylera nebo Eana, Rachel?" Přejdu jeho otázku. Sama na ní neznám odpověď. „Víš, že nejsi plnoletá, takže se budeš muset vrátit k..."
„Já vím, Stuarte, ale to teď neřeš. Můžeš mě spojit s Eanem?"
„Pokusím se, ale pochybuju, jsou v podzemí." Chvíli nic neříká. „Nejde to."
„A lokaci?"
„Posílám ti jí." Během minuty mi na hodinkách zabliká červený bod na mapě. „Díky."
„Buď opatrná."

Cesta do školy mi trvá nějakou dobu, potom ještě projít školou, až ke dveřím vedoucím do sklepa. Pohybuju se, co nejrychleji to jde. Probíhám jednou chodbou za druhou. Seběhnu železné schody. Seskočím na mokrou zem. Měla bych být ve stejným patře, jako Ean. Celou dobu držím v rukou Ruger, který jsem si vzala z auta. Samozřejmě, co jsem na rozdíl od Eana neudělala? Nedala jsem si tam žádnou svoji zbraň, takže musím mít normálního Rugera a ne uspávající ho. Pořád si kontroluju na hodinkách pochybující červenou tečku. Postupují o dost pomaleji než já. Projdu další chodbou, když zaslechnu jejich kroky. Už jsem těsně za nimi, když si mě poslední dva federálové všimnou. Zastaví se. „Agentko Clayová?" Pětičlenná skupinka se zastaví a všichni se na mě otočí. Mířím jim pistolí k nohám. Ean byl v čele, ale teď projde kolem nich, ke mně. „Clayová, co tady děl..." než to stihne doříct, jednomu ze skupinky se ozve z vysílačky Collinsonův hlas. „Slečna Clayová se vzepřela rozkazu. Domníváme se, že šla přímo k vaší lokaci." Agenti se podívají na toho jednoho. „Jestli na ní narazíte, zatkněte jí za narušování vyšetřování." Všichni na mě namíří svými pistolemi. „Slyšela jste, slečno." Řekne ten s vysílačkou. Instinktivně na ně namířím svojí pistolí. Ean se postaví mezi nás. „Skloňte zbraně!" Všichni ho poslechnou až na jednoho.
„Ale agent..." Ean ho zvednutím ruky zastaví. „Řekl jsem, skloňte tu zbraň, agente!" Neochotně ho poslechne. „Agentka je tady s námi." Řekne ten hajzl do vysílačky. Ean k němu přiskočí a vytrhne mu vysílačku z ruky. „Agente Collinsone?" promluví Ean. „Agente Reede? Je to pravda?" Ean se na mě podívá. Tohle je ten moment. Profesionalita proti přátelství. Povinnost proti zradě. Modlím se, aby neudělal přesně tu chybu, kterou jsem udělala já. Nakonec zmáčknul tlačítko a řekl: „Ano, pane. Je."
„V tom případě, pošlete někoho, aby přivezl slečnu Clayovou do budovy FBI."
„Pane, ale já..."
„Nebo by se mohl ujmout velení agent Morgan."
„Nemůžu jí zatknout. Je to moje partnerka."
„Už není. Skončila. Předejte vysílačku agentu Morganovy, protože jste zbaven velení nad touto skupinou, agente." Moragan zvedne vysílačku. „Agente, oba je zadržte." S Eanem si vyměníme pohledy. Lehce kývnu hlavou. Není čas. Ean ví, že se bez Tylera odtud nehnu. Agenti se pohnou naším směrem. Dáme se do běhu. Ean je rychlejší, takže běžím těsně za ním. Běžíme chodbou, ani nevíme kam. Agenti za námi běží dalších pět minut. Najednou mě Ean popadne a strčí do postranního výklenku. Prostor je malý. Svým tělem mě tlačí, chtě nechtě ke zdi. Federálové nás bez povšimnutí minou. Cítím váhu Eanova tělo. Srdce mu bije děsivě rychle. Oba nahlas oddechujeme, avšak ani jeden z nás se nehne z místa. Než se stihne Ean naklonit a políbit mě, znova, vyklouznu zpátky do chodby.