AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Nabít. Zamířit. Vypálit. Nabít. Zamířit. Vypálit. Je to jednoduchý. Žádná věda. Jenom já terč a zbraň. Nabít. Zamířit... „Zase utíkáš." Jeho poznámka mě nezastaví. „Neutíkám." Zareaguju rázně. „Utíkáš, vždycky. Vždycky utečeš sem." Vystřelím. Přímo do hlavy. Jo uklidňuje to! „A kam jinam, Eane? Kam jinam můžu utéct?" vyjedu na něj. Sundám si střelecký sluchátka z uší a brýle položím na pultík přede mnou. „Co se děje, Clayová?" usměje se na mě, jako by se nic nedělo. „Chci žít normální život, takový jako jsem měla před tou autonehodou. Chci se zamilovat, mít kluka, kterej bude vědět, jak se skutečně jmenuju. Chci mít kamarády. Chci mít rodinu..." zadržím dech, abych se nerozbrečela. „Nebaví mě ty lži." Opřu se o pultík, protože se mi začnou podlamovat kolena. Pořád mě ještě bolí hlava a necítím se nejlíp. „Nemáš kam utéct, Clayová. Ani já nemám. Prostě tohle je teď náš život." Uchechtnu se. „Jasně, panu dokonalýmu nic nevadí a všechno zvládne."
„Myslíš, že všechno zvládnu?" pořád mluví dokonale klidně. Jak to dělá? „Mě nemají, co vzít. Vzali obyčejného Eana Reeda a udělali z něj Eana Reeda verzi 2.0. Ten starý Ean by se sesypal při myšlence, na to, že by měl vzít do ruky zbraň." Pohladí mě po rameni. „Chápeš? Vzali naše ztroskotaný životy a dali nám novej začátek."
„Novej začátek? Nový začátek ve lži, Eane!"
„Tak si s Collinsonem promluv." Řekne, jakoby přesně věděl, kam tím směřuju. „Jestli je jedinej, kdo ví, co se stalo tvojí matce, musíš si s ním promluvit." Já si, ale nejsem jistá, jestli to vůbec chci vědět. „Ne, máme práci tady. Děláme na tom strašným případu už měsíc a nikam jsme se nedostali. Naše jediná podezřelá nemá motiv a navíc pláchla do bot. Chci odtud vypadnout a chci se vrátit k naší starý práci."
„Mě se tady taky nelíbí, ale musíme to vyřešit, jinak nám nedají jinou misi." Pustí moje rameno. Držel ho tak dlouho. „Dobře, tak odteď na tom případu začneme pracovat. Budeme dělat od rána do večera." Rozhodnu. „Ne dokud si nepromluvíš s Collinsonem."
„Tohle je vydírání, Eane!"
„Jsi chytrá, Clayová." Usměje se.

„Agentko Clayová." Pozdraví mě Collinsonův obličej na obrazovce. Nechci s ním mluvit, ale jakmile se z toho hodlám vykroutit, mě Ean stojící vedle mě, šťouchne do ruky. „A agente Reede. Rád vás vidím. Dostal jsem hlášení o té nešťastné situaci, která nastala díky Fadějevově dceři. Ujišťuji vás, že po ní pátráme ve všech zemích." Nechci se na něj dívat. Celou tu dobu, od prvního dne, mi lhal. Mohl zatajit všechno. „Pane, moje kolegyně s vámi chce něco probrat. Nechám vám soukromí." Ean se na mě povzbudivě usměje a nechá mě na gauči sedět před televizí samotnou. Nevím, jak začít. Nemůžu prozradit Stuarta. „Pane, víte něco o mých biologických rodičích? Něco o mé matce?" Collinsonův obličej vypadá starší, než si ho pamatuju. „Slečno, kdybych cokoliv věděl, samozřejmě bych vám to řekl, ale bohužel o vaší matce nic nevím." Zalže. „Co se stalo v Bagdádu roku 2000?" zeptám se ho na rovinu. Promiň, Stuarte. „Jak víte o Bagdádu?" podiví se. „Pátrala jsem, je to přece moje rodina, a narazila jsem na složku, do které má přístup jenom člověk s nejvyšší prověrkou. A takových je málo. Mám štěstí, že jeden z nich je můj nadřízený." Řeknu zcela nenuceně. Vráska na čele se mu ještě prohloubí. Dělá si starosti. „Nejsem oprávněný vám cokoliv říkat."
„Jde o mou matku, že?" zeptám se ho. Z jeho výrazu je jasný, že ví moc dobře, o čem mluvím. Jako by byl smutný z toho, že se o tom musí bavit. „O vaší matce nic nevím, mrzí mě to."
„Nevíte ani to, že moje příjmení není Clayová, ale Williamsová? Jaké je moje křestní jméno?" Nevypadá naštvaně, jak bych čekala. Spíš zaraženě. Nikdy jsem ho neviděla, tak smutného. Jeho výraz si dokážu vyložit, jako němí souhlas. „Nemám právo to vědět?" Pořád mlčí. Nevím, proč. Nikdy se takhle nenechal vyvést z míry. Ale když už jsem k tomu byla donucena, hodlám z něj dostat pravdu. „Agentka Lissa Williamsová? No není to krásné jméno? Naneštěstí není moje." Snažím se ho vyprovokovat. Chci znát pravdu za každou cenu. „Slečno." Odkašle se. „Uvědomujete si, že mluvíte se svým nadřízeným?" pokorně přikývnu. „Ale jsem občanka spojených států a mám právo na informace." Konečně se usměje, ale ten úsměv neznamená nic dobrého, alespoň ne pro mě. „Máte právo požadovat informace, to jestli je dostanete, je na tom orgánu, po kterém je požadujete." Řekne to taktně a velmi profesionálně. „Vy jste tam byl, že?" položím otázku. Nic neodpoví. „Prosím..." odmlčím se. „Kdo je Lissa Williamsová? Kdo jsem já?"
„Prosím, mám právo vědět, jak se jmenuju a kdo byli moji rodiče."
„Kdyby to bylo na mě, všechno vám řeknu, ale nejsem to já, kdo rozhoduje." Zamračím se, to se mi nechce líbit. Zkusím to jinak. „Pane, jak se dá dosáhnout prověrky nejvyššího stupně?" zeptám se naprosto upřímně. „Agentko Clayová, za tím jsou roky práce, desítek zkoušek a dalších věcí. To nejde ze dne na den."
„Budu se snažit. Klidně celej život, ale jednou toho dosáhnu a zjistím pravdu." Pronesu to jak novoroční předsevzetí. „Tak to přeji hodně štěstí." Přesto, že kdyby to řekl někdo jiný, vyznělo by to jako ironie, ale v jeho podání, to vyznělo, jako když někomu přejete k narozeninám. Jeho obličej zmizí a na obrazovce se objeví reklama, běžící na nějaké televizní stanici. Šampon pro lesklé a objemné vlasy. No to mě teď fakt trápí. Ean pořád ještě nedostal nový auto, takže jdeme do školy mým. Nemá radost z Collinsonovy reakce. Ale já jsem mu to říkala. Ve škole si vyslechnu hodinou přednášku od Britt o tom, jaká byla blbost se s Tylerem rozejít. Což je další problém. Zatím jsem ho nepotkala, ale až se to stane, nemám tušení, jak se mám chovat. Záleží mi na něm, proto mu nechci ublížit. Zahlédnu ho naproti sobě na chodbě, zamíří ke mně. Naštěstí však nedojde, až ke mně. Zastaví ho něčí jekot ze školního hřiště. Všichni tři se tam i s ostatními, co jsou na chodbě, vydáme. Na hřišti jsou všichni studenti. Chvíli mi trvá, než v tom davu najdu Eana. Stojí na začátku hloučku. Kouká se tam, kam ostatní. Uprostřed hřiště leží mrtví Joey Pierce. Poznám ho podle fotky, kterou mi ukazoval Butler. „Tohle není dobrý." Pošeptám Eanovi. Britt jsem ztratila, když jsem se prodírala mezi studenty, takže s ním můžu mluvit. „Žádná krev." Poznamená. „Myslíš, že to byl zase kyanid draselný?" přikývne. „Což znamená další návštěva doktora Browna." Zvedne se mi žaludek už jenom z tý představy.
Za chvíli se tady objeví policejní auta. Místo činu ohraničí žlutou páskou a všechny nás vyhodí. Před tím, než zajdu zpátky do školy, zahlédnu agenta Fostera a Butlera. Ředitel školy nám rozhlasem nařídí volno, až do obvolání. Chci vyjít s Eanem na parkoviště a zamířit k autu, ale někdo mě zezadu chytne za ruku. Otočím se. Nevím, koho bych měla čekat, je jasný, kdo to je. „Ehm, počkám v autě." Oznámí mi Ean. Hodím mu klíče a zůstanu s Tylerem sama. Stojíme uprostřed davu, který prochází kolem nás. Někteří jsou smutní, ze smrti spolužáka, jiní nadšení, že nemusejí být ve škole. Tyler se dotkne mého čela v místě, kde mám uzdravující se jizvu. „Mrzí mě to." Sklíčeně se na mě podívá. „Je to moje chyba. Měl jsem jí zabránit..."
„Tylere, nic to není. Já musím jít za E... za Jasonem." Chystám se odejít a nechat ho tam stát, ale on pořád drží mojí ruku. Zastaví mě. „Vím, že jsem to posral. A chápu, že se mnou nechceš být."
„Tím to není. Jenom je toho na mě poslední dobou moc. To stěhování, hádky s bráchou, tátu jsem neviděla už přes měsíc a teď ještě tohle. Potřebuju prostor." Konečně pustí mojí ruku. Tahle situace vážně není příjemná. Chci být od ní, co nejdál. Musím jet do FBI. Musíme toho, co nejvíc zjistit o smrti Pierce. Něco na tom bude. Jak to, že se Alberto a Joey našli mrtví a Nolan se vrátil domů? Musíme z něj něco dostat. Něco si musí pamatovat.