AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Čekala jsem, že bude zapírat a říkat, že to není možné, ale místo toho to okamžitě přizná. „Takže vy celou dobu víte, že vaše dcera byla moje matka?" přikývne. „Ale jak? Nedává mi to smysl."
„Víš, tvoje matka za mnou přišla, až když si se narodila." Odmlčí se.
„Řekla mi, že udělala velkou chybu." Když se na to tak podívám. To, že jsem žila celý dětství u pěstounů, byla pohádka oproti tomu, když mě vlastní matka nazvala chybou. Williams si všimne mého výrazu a zarazí se. „Mám pokračovat?" Zeptá se. Podívám se na Eana. Pozoruje mě bez sebemenšího výrazu. Připomíná mi kamennou sochu. Chvíli na sebe tak koukáme. „Ano." Odpoví nakonec místo mě.
„Poprosila mě, abych si tě vzal a postaral se o tebe. Nic mi neřekla. Neřekla mi, proč je vyděšená ani kdo je otec dítěte. Tedy tebe. Dokonce jsem celých devět měsíců nevěděl, že je těhotná. Neměli jsme zrovna ukázkový vztah otce a dcery. Nechala mi tě v náručí a odešla bez jakéhokoliv vysvětlení."
„A potom?" nechci se ho přímo zeptat, jak mě můj vlastní děda mohl strčit s čistým svědomím do děcáku. „Narodila ses na konci roku 1999 těsně před vánocemi. Byla si u mě, dokud ti nebyly dva měsíce. Na konci ledna 2000, tvoje matka odejela na misi do Bagdádu a... tyhle informace jsou přísně tajné."
„Dlužíte mi to." Zlomí se mi hlas. Musím se rychle napít. „Asi máš pravdu. Takže ta akce se nepodařila. Je jenom jedinej člověk, kterej ví, co přesně se stalo, ale ve zkratce. Tvojí matku unesli vzbouřenci. Když se jí potom snažili zachránit, něco se zvrtlo a celá budova, kde jí ukrývali, vybuchla." Říkal to tak jako by šlo, o jakéhokoliv agenta a ne o jeho dceru. „Takže je mrtvá?"
„Ano." Myslela jsem si to už od dětství, ale slyšet od někoho blízkého, je něco jinýho. I když ho neznám. Věřím mu. „Celou tu dobu jsem se o tebe staral, ale potom, co se vrátil z Bagdádu, se u mě zastavil..."
„Kdo?"
„Agent Sam Collinson. Tvůj nadřízený. V tý samozřejmě ještě nevelel celé základně, byl podřadný agent. Přišel a řekl, že není bezpečné, když zůstáváš u příbuzného. Že tvoje matka udělala něco, co by tě mohlo ohrozit. Neřekl mi, co. Ani jsem se neptal."
„Takže Collinson o mě věděl taky už od narození?" přikývne. „Myslím, že je jediný člověk, který toho o tvojí matce tolik ví. Ty dva si byli hodně blízcí." Prosím, že nenaráží na to, že by Collinson mohl být můj otec. „Oba jsme dospěli k závěru, že pro tebe bude nejbezpečnější, když bude mimo tohle všechno."
„Jaké je moje jméno?" zeptám se. JE to ta nepodstatná věc, která je součástí něčeho většího, ale vy jí nutně musíte znát. Pokrčí rameny a sundá si brýle. „Rachel."
„Myslím to, co mi dala moje matka."
„Žádné ti nedala." Proč se nedivím? Odkopla mě k příbuzným, jako pytel odpadků. Proč by se starala o to, jaké mu dá jméno. „Je to celý zmatený." Dostanu ze sebe. „Vím, že to pro tebe musí být těžké pobrat."
„Proto jsem teď tady? Proto tady sedím, jako agentka?"
„Ne tak úplně. Když vás oba dva CIA naverbovala, asi vám neřekli všechno. Teď mimo záznam. Ve státech a všude po světě roste počet zločinu mezi mládeží. Je to jako epidemie. NATO a OSN odstartovaly projekt. Zpravodajské služby, které jsou součástí, těchto organizací, začali trénovat dost staré děti, ale zároveň ne plnoleté, k úkolům, jako právě děláte vy dva v Green Bay."
„Takže po celým světě jsou takový, jako jsme my?"
„Ano, ale ne vždycky to dopadne tak dobře, jako s vámi dvěma." Pyšně se usměje. Koukne se na hodinky. „Za deset minut mám jednání. Rád jsem vás oba poznal." Stiskne nám ruce. „A ještě něco." Zastaví nás, když už stojíme ve dveřích. „Součástí, toho, co se tady všechno děje a toho co jsme s agentem Collinsonem udělali, je i to, že pro všechny členy CIA jsi Rachel Clayová, která neví, co se stalo jejím rodičům. Jsi tak zaznamenaná v každém záznamu, v každé složce. Bylo by nejlepší, kdyby to tak i zůstalo." Po jeho slovech za sebou zavřeme dveře.