AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA PÁTÁ

„To už bylo lepší." Konstatuje Grace, když po několikátý vystřelím na terč. Poprvé jsem se trefila aspoň na ten papír, i když ne do modré siluety člověka. Zkusím vystřelit, ale nejde to. „Máš prázdný zásobník." Povzdechne si. Pokaždé na to zapomenu. „Musíš si vždycky počítat kulky, jakmile ti dojdou-" přeruším jí. „Je po mně. Jo já vím. Řekla si mi to už třikrát." Podá mi nový zásobník. „Budu ti to opakovat pořád dokola, dokud si to nezapamatuješ. Nechci tě mít na svědomí." Zamračím se na ní. Zastrčím zásobník do pistole. Zamířím. Dotkne se mého ramene. „Uvolni se. A lokty dej blíž k sobě." Udělám, co mi řekla. Podívám se přes hledáček na mušku. Přiložím prst na spoušť a zmáčknu jí. Kulka přeletí celou místnost až k terči. Proletí mužovou hlavou. Tohle bych ráda udělala pár lidem. Některým by ten mozek ani nechyběl. „Znova." Sykne Grace. Vypadá znuděně. „Už jsem se trefila." Namítnu. „Do hlavy. Máš se trefit do hrudi. To je pár centimetrů níž."

„Ale..." snažím se protestovat, ale zvedne ruku a umlčí mě. „Znova." Procedí. Proto znovu zamířím. Kluka letí úplně mimo terč. „Víš co, pojď se mnou."

„Kam jdeme?"

„Prostě pojď." Následuju jí do zbrojnice. Přejde k jedné ze skříní a otevřela jí. Vysunula třetí šuplík od shora. Vytáhne z ní malí stříbrný kufřík. Otevře ho. Je vyztužen černým molitanem, na kterém leží černá pistole, zásobník a krabička nábojů. Grace popostrčí kufřík směrem ke mně. „Ruger SR-9. Ráže 9mm. Má dvouřadý zásobník na sedmnáct nábojů. Myslím, že by ti mohla sedět líp, než ten S&W." Vytáhnu zbraň z kufříku. Skvěle mi padne do ruky. Je lehčí než ta minulá. „Líbí se mi." Ohodnotím jí. „Tak fajn. Jdeme jí vyzkoušet."

***

Neohrabaně uskočím před Gracesinou ránou, ale málem spadnu. „Hlavní je držet rovnováhu. Jsi rychlá, můžeš toho využít." Znovu uskočím, tentokrát, ale zůstanu pevně stát oběma nohama na žíněnce. „S tím pytlem to bylo snazší." Procedím. „Jo, ten se nebrání."

Do pytle jsem mlátila celé tři týdny, ale je pravda, že bylo snazší mlátit do něčeho, co rány neoplácí. Vyrovnám rovnováhu a oženu se po Grace. „Lepší."

Pousměju se. Znovu se jí pokusím uhodit, ale narazím předloktím o její zdviženou ruku. Grace kopne kolenem ve snaze mě praštit do nohy a donutit mě spadnout. Ale já přesně vím, co chce udělat, takže se jí vyhnu a zezadu jí srazím na břicho. Rychle se postaví, sundá si zpevňovací rukavice. „Učíš se rychle. Myslím, že sis vysloužila den odpočinku. Gratuluju." Usměju se.

Napiju se z plastové flašky. Jsem úplně zpocená. Cítím, jak mě bolí celé ruce. I když se zlepšuju, pořád se sebou nejsem spokojená i po třech týdnech se mám pořád co učit. Každý den běháme hodinu a půl, střílíme, bojujeme a posilujeme. Na mém těle to začíná být pomalu znát. Břicho i nohy se mi začínají zpevňovat. Má to, ale taky svoje nevýhody. Spím přes devět hodin denně a jím víc než pětkrát denně.

Gracein mobil zazvoní. „Agentka McLaeonvá, prosím." Řekne s mobilem u ucha. „Nemůžu." Odmlčí se. „Ne, mám tady 106." Zašeptá, takže musím napínat uši, abych jí slyšela. „Ne to nejde, pošlete tam někoho jiného." Otočí se ke mně zády. „Jo, dejte mi ho."

„Ale pane..."

„Dobře. Samozřejmě, spolehněte se." Odhodí mobil ke svému ručníku. „Co se stalo?" Zeptám se jí, protože vypadá naštvaně. „Unesli dva agenty CIA a šéf to hodil na mě. A tebe mám vzít sebou, takže volno se ruší."

„Ale vždyť nemám dokončený výcvik."

„Já vím, ale mám rozkazy. Nemůžu s tím nic dělat." Přehodím si kolem krku ručník. Nevím, jestli se mám těšit nebo bát. Nevím, co mě čeká. „Ale neboj se. Nic se ti nestane."