AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

     „Jakej byl první den?" zeptá se mě Stuart. Nechám notebook ležet na posteli a začnu si uklízet věci, které jsme ještě nestihla vybalit. „Jakej myslíš?"
„No budu hádat. Tvůj den byl hrůza, zato Ean měl super den a všichni ho mají rádi."
„Jak to sakra víš?" zeptám se uraženě. „Mluvil jsem s Eanem." Přizná.
„Proč jeho všichni tak milujou? To já jsem tady ta s prsama." Naštvaně odhodím tričko. „No..." odkašle si. „Tohle nechám bez komentáře."
„Stuarte!"
„Dobře, dobře. Ean je kluk. Řekněme, že ten typ kluka, kterej přitahuje holky. Ach, kéž bych byl taky."
„Stuarte!"
„Fajn, zpátky k tématu. Neumíš svůj vzhled prodat, tak jako Ean." Pověsím koženou bundu na ramínko. „Tohle je divný, ale co mám dělat?" zeptám se ho. Usměje se, jako kdyby čekal, že se na to zeptám. „Jak dlouho si nebyla u kadeřníka?" znechuceně si prohlédne moje vlasy. „Jo, tak to už je dlouho." Kouknu se na svoje totálně zničené konečky. „No push-upka by ti taky neuškodila." Prohodí. Co si o sobě sakra myslí? „Dobře, tohle už je fakt divný. Sbohem." Sklapnu notebook a zavrtím hlavou.
Projdu kolem zrcadla. I když se mi to nelíbí, Stuart měl pravdu. Moje vlasy jsou totálně příšerný. Bez lesku, bez objemu. Dobře, možná to je těmi vlasy. Rozpustím si cop a pohodím s nimi dozadu. Ne, to nepomůže. Zvednu telefon a vytočím Brittanino číslo, které mi dala ve škole. „Haló?" ozve se z telefonu. „Ehm, ahoj. Tady Ashly, ta nová holka. Pamatuješ?"
„Jee, ahoj Ashly. Něco se děje?"
„Ne. Teda vlastně jo. Poradíš mi, kde tady najdu nejlepší salon?"
„Salon? Myslíš jako salon krásy?"
„Jo." Slyším, jak se zasměje. „Jeden je na rohu Weise street a N Baird street."
„Díky." Položím hovor.
Rychle na sebe hodím bundu a seběhnu do obýváku. Marianela, naše hospodyně, připravuje zrovna večeři a Ean se kouká na fotbal. Netušila jsem, že sleduje fotbal. „Kam jdeš teď večer?" houkne na mě Ean. „Do města." Marianela se na mě otočí. „Ale slečno, zrovna připravuju večeři." Má trochu mexický přízvuk. „Dám si jí později." Nic víc už neslyším, protože vyjdu ze dveří do garáže. Vedle mého auta stojí Eanovo. Nasednu do svého bílého BMWéčka. Podle navigace zajedu do salonu. Je to malý, ale moderní podnik. Kadeřnice je mladá a celkem příjemná. I když si nejsem jistá, jestli byl nejlepší nápad nechat účes na ní. Ale když skočí, vypadají moje vlasy fakt dobře. Jsou o pár centimetrů kratší, ale žádná velká změna. Jenom mají zase zdravou barvu a objem. Zaplatím kreditkou, kterou jsem dostala od Barryho. Stejnou dostal i Ean. Máme na ní neomezené konto, ale hlídají nám ho. Nebudou nadšený, až zjistí, kolik ty vlasy stály. Venku už je tma. Nasednu do auta a zapnu si rádio. Vyruší mě bzučící telefon v kapse od kalhot. „Haló?"
„Agentka Clayová?" ozve se. „U telefonu."
„Federální agent Butler, potřebujeme vás v márnici." Oznámí mi, jakoby nic.
„V márnici?"
„V Bellinské nemocnici na Webster Ave."
„Za chvíli jsem tam." Odpovím, i když si nejsem jistá, jestli to bude za chvíli.

Ulice jsou takhle navečer celkem plné. Trvá mi dvacet minut, než se dostanu až k nemocnici. Před nemocnicí stojí jenom pár aut. Zahlédnu Eanovýho černýho bavoráka. Ty auta nás dokonale vystihují. Černá a bílá. Protiklady. Jako Jin a Jang, ale v tom případě mám špatnou barvu. Na recepci se zeptám na cestu do márnice. Sympatická sestřička v rudém mě nasměruje k výtahu a pak do suterénu.
Vystoupím z výtahu a ocitnu se v tmavé chodbě, která je pouze slabě osvětlená nástěnnými lampami. Úplně jako z nějakého hororu. Podél stěn je několik dveří. Druhé od konce jsou otevřené a vychází z nich světlo. Cesta přes chodbu mi připadá nekonečná. Kdyby tady aspoň nehučeli ty přístroje. Konečně jsem u dveří. Sláva. Projdu bílými dveřmi. Pitevna je relativně moderní oproti chodbě. Zraky všech se na mě upnou. Nad pitevním stolem se nad mrtvým tělem sklání dva muži, můj parťák a patolog, kterého poznám podle modrého obleku, přes který má uvázanou bílou igelitovou zástěru. Oba nejspíš zvláštní agenti, jeden vysokej a druhej o něco menší, mají na sobě formální oblečení. Obleky, jako z těch detektivek, na který se tak ráda koukala Margaret. Jeff vždycky říkal, že je to ztráta času, že je stejně hned jasný, kdo je vrah. Nejvíc se na mě upírají Eanovi oči.
„Agentko?" osloví mě ten vyšší. „Jsem federální agent Butler, mluvil jsem s vámi." Natáhne ke mně ruku a potřese s ní. „A tohle je můj parťák federální agent Foster." I jeho parťák mi potřese rukou. Má mnohem pevnější stisk, než Butler. „O co jde?" postavím se vedle Eana. Ten se ke mně nakloní. „Změnila si účes?" zašeptá mi posměšně. Chci mu něco odseknout, ale nechám to být. „Sluší ti." Prohodí, když si všimne mého výrazu. „Alberto Cox. První, který zmizel. Dneska ho našla na tribunách uklízečka." Objasní mi patolog. „Jsem doktor Brown. Potřásl bych vám rukou, ale..." odmlčí se. Kouknu se na jeho ruce. Má na nich rukavice celé od krve. „To je dobrý. Proč to vyšetřuje FBI?" zeptám se otráveně. „Jde o případ nezletilých a rodiče obou obětí jsou velice vlivní lidé. Někdo ze shora si je nechce znepřátelit." Agent Fostr má i drsnější hlas než Butler, i přes jeho výšku.
„Příčina smrti?" obrátí se Ean k doktorovi. „Kyanid draselný. Oběť má vzadu na krku vpich po jehle."
„Nějaké otisky? DNA? Cokoliv říkajícího něco o pachateli?" zeptá se jeden z federálních agentů. „Zatím ne." Opoví patolog. „Doktore Browne, někde má ještě jedno dítě. Rychle něco najděte."
„Ozvu se, až něco zjistím." Až teď si uvědomím, že to tady příšerně páchne. Dezinfekcí a hnilobou. „Jak dlouho je mrtví?" zeptám se. Snažím se ten zápach nevnímat. „Několik hodin. Přesnou dobu smrti zatím neurčím." Sakra. Začíná se mi zvedat žaludek. „Já..." zakoktám se. „Musím na vzduch."

Vyběhnu na chodbu a rychle běžím k výtahu. Několikrát za sebou zmáčknu tlačítko, i když vím, že to k ničemu není. Ean vyjde za mnou. „Clayová?" křikne na mě. „Jsi v pohodě?" zeptá se mě, jako kdyby neviděl, jak se opírám o zeď a snažím se zhluboka dýchat. „Jo jsem, jenom se mi zvedl žaludek."
Smrad je cítit i tady na chodbě, nebo je to možná jenom můj pocit.
Daří se mi to zadržet tak dlouho, dokud se dveře výtahu neotevřou a já nevyletím chodbou, Eana nechám někde za sebou. Před nemocnicí se ohnu přes zábradlí a vydávím obsah svého žaludku mezi okrasné keře. Ean, je hned za mnou. Chytne mi vlasy. „Toho novýho účesu by byla škoda." Prohodí.
Odněkud z kapsy vytáhne balíček kapesníku a podá mi je. „Díky."
„Už je ti líp?" přikývnu. „To byl dost nechutnej smrad."
„Jo byl." Přizná. „Ale s tebou to nic neudělalo." Jak nečekané. Pokusí se usmát, ale rty se mu zkřiví do úšklebku. „Hele, vezmi si mentolku." Natáhne ke mně ruku s bonbóny. Uleví se mu, když začnu mentolovou tabletku cucat. „Promiň." Uchechtnu se.
„Chceš jet domů? Tohle byl dlouhej den" zeptá se Ean. Ani neví, jak dlouhej. „Domů?" podiveně se zasměju. „Jo domů, Clayová. Teď je to náš domov."