AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA ŠESTÁ

Ve sluchátku to zašumí. Dotknu se ho. „Grace? Haló? Grace?" Znovu v něm zašumí, potom se ozve zřetelný hlas. „Rachel? Slyšíš mě?"

„Slyším. Co se stalo?"

„Vypadlo to. Nevím." Stojím na chodbě v prvním patře. „Dobře, už mi můžeš pomoc?" zeptám se jí.

„Samozřejmě. Počkej podívám se na termo." Najednou mi zablikají hodinky na ruce. Objeví se mapa simulátoru. „Vidíš ho?" zeptá se mě Grace. Na mapě se ve stejném patře pohybuje jediná postava. Ean. „Mám ho."

Znovu vytáhnu pistoli, namířím si to chodbou k němu. Tohle patro je uspořádané jako budova školy. Což se mi vůbec nelíbí. „Zahni do leva. Zrovna vběhl do jedné z učeben." Upozorní mě. Zahnu do chodby. Přede mnou jsou dveře do výtahu a po levé straně jsou dveře. Podívám se do mapy. Grace, měla pravdu. Ean tam je. Co tam sakra dělá? O co se snaží?

„Co bych měla udělat?"

„Zkus tam vběhnout a nenech se střelit." Kopnu do dveří.
Ean po mě začne střílet. Rychle skočím pod jednu z lavic, shodím jí na zem a schovám se za ní. Z malé kapsičky v kombinéze vytáhnu malou černou kameru o velikosti menšího knoflíku. Opatrně vystrčím ruku a kameru připevním na okraj lavice. Navolím si na hodinkách program, který je spojuje s kamerou. Kouknu se na displej. Ean se dívá přímo do kamery. Zamává mi. „Vzdej to." Směje se. „Ty to vzdej." Opáčím. Pořád ho pozoruju na obrazovce.

„Nevyhraješ." Štve mě. Pořád ho pozoruji, ale zároveň si potichu nasadím masku. Guma mi přilehne k obličeji a drží. Z kapsičky vytáhnu malou tobolku. Zmáčknu na ní tlačítko a tobolka se modře rozsvítí. Jedna, dva, tři, čtyři...

Hodím tobolku za lavici, směrem k Eanovi. Tobolka bouchne. Do vzduchu se rozptýlí bílý plyn. Zavřu oči, aby se mi do nich nedostal. Když paralyzující bílý opar opadne, vykouknu z poza lavice. Ean leží na zemi, má zavřené oči a nehýbe se. Zabralo to!

„Gratuluji." Ozve se ze sluchátka Grace. Pousměju se. Zbraň si zastrčím do pouzdra. Dojde k ležícímu Eanovi. Zrovna se k němu sehnu. Pohne se. A dřív než si uvědomím, co se stalo, vytáhne svojí pistoli a střelí mě do hrudi. Světelné pruhy po stranách mého obleku zhasnou. Ean se na mě usměje. „Rachel?" Ozve se Grace. Vytáhnu si sluchátko z ucha. Natáhnu k Eanovi ruku. „Dobrá práce." Pogratuluju mu. Něco se chystá říct, ale ignoruju ho. Otočím se, na chodbě vejdu do výtahu. Vztekle praštím do dveří. Najednou se otevřou. „Ty dveře za to nemůžou." Objasní mi Ean. Vejde do výtahu a postaví se vedle mě. Výtah se rozjede nahoru. „Byla jsi dobrá. Myslím, že nám to spolu půjde." Probodnu ho pohledem. „Co proti mně máš?"

„Nic."

„Ale jo."

„Ne."

„Clayová..." odmlčí se. „Máš. Chci vědět co, abych to mohl napravit. Jestli spolu máme pracovat, měli by, jsme být v pohodě." Vím, že má pravdu, ale zvykla jsem si lidem nevěřit. „Víš, co, necháme to být. Já si zvyknu." Cinkne zvonek a dveře se otevřou. Vyjdu ven.

***

Uskočím před Eanovou pěstí. Rozmáchnu se po něm. „Takže už jsme v pohodě?" zeptá se mě. Otočím se, kopnu ho do holeně. Podlomí se mu kolene. Pomalu padá na kolena a já mu zasadím ránu do čelisti. Usměju se. „Už jo. A měl by ses soustředit." Znovu vyskočí na nohy. „Dáme si pauzu." Rozhodnu.

Posadím se na lavičku. Otřu si pot ze zátylku do malého ručníku. Napiju se studené vody z plastové lahve. „Proč vybrali zrovna nás?" zeptám se ho. „To nevím. Je to přísně tajný."