AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

„Zbláznila ses?" Vyjede na mě Ean. „Co ti vadí?"
„Jdeš na rande s podezřelým!" křičí. Snažím se ho nevnímat. Seběhnu dolů do kuchyně. Ean je, ale hned za mnou. „Není to rande a on není podezřelý."
„Každý z Green Bay je podezřelý." Snaží se mluvit klidněji. Nevím, co ho žere. „O co ti jde, Eane? Znala jsem ho dřív než tebe." Podívá se na mě sklíčeným pohledem. Jakoby ho to ranilo. „Na tom nezáleží."
„A na čem záleží? Na tom, že musíme trčet v tomhle umělým domě? Dělat, že jsme něco, co nejsme? Chci mít jeden normální večer. Připadat si obyčejně."
„Ale ty nejsi obyčejná!" Chytne mě za ruku. „Nejsi a nebudeš. Naše životy, kdy jsme byli obyčejný, skončily už před více než dvěma měsíci. Nemůžeme se chovat, jako kdyby to tak nebylo." Vytrhnu se mu. Opřu se o kuchyňskou linku. „Můžeme se o to pokusit." Oponuju mu.
„Ale ne takhle. Jednou se chováš profesionálně, že jsi ochotná udělat cokoliv, hlavně být profesionální a po druhý, ti jsou nějaký pravidla ukradený? Konečně si vyber, co vlastně jsi!" Zakřičí. Je naštvaný. I když se snaží být v klidu, začíná mu rudnout obličej. „Takže takhle to je. Vracíš mi to za tu Moskvu!" už křičím i já. „Ne takhle to není." Upře na mě ty svoje zelený oči. „Tak jak? Myslela jsem, že jste s Tylerem kámoši." Zadívá se na svoje založené ruce na hrudníku. „Byli jsme. Dokud mi nezačal dělat do parťačky." Řekne polohlasně. „Prostě si nemyslím, že je to dobrý nápad." Dodá ještě. „Mě je, ale úplně jedno, co si myslíš." Začala jsem toho litovat, hned jak jsem to řekla, ale rozhodně to nepřiznám. „Myslel jsem si, že si věříme. Ale dělej si, co chceš. Jsi strašně tvrdohlavá, Clayová." Zrovna zazvoní zvonek. Tohle nemá cenu. On to nepochopí. „Víš co? Jdi se bodnout!" Odstrčím ho. Vezmu si klíče a prásknu domovními dveřmi. Za nimi stojí Tyler. „Ou, ou co se děje?"
„Můj bratr je idiot." Oznámím mu. „Budu hádat. Nelíbí se mu, že jsi se mnou šla." Přikývnu. „Ale tohle on dělá pořád. Myslí si, že mě musí chránit."
„To starší bráchové dělají." Usměje se. „Tak kam máme namířeno?" změním téma. „Nech se překvapit." Dojdeme k jeho autu. Otevře mi dveře, jako správnej gentleman. Usměju se na něj a nasednu. Je mi jasný, proč je oblíbenej. Je hezkej, no to je slabí slovo, bohatej, má audi, není ani blbej a je fotbalovej hráč.
Celou cestu si povídáme. Je přesně takovej, jako si z Havaje pamatuju. Pořád stejně neodolatejnej. Zastavíme před starou budovou někde za městem. Je opuštěná. Ale stojí tady pár aut. A ne levných aut. „Co tady děláme?" zeptám se, když mi zase otevře dveře. „Nebuď tak zvědavá."
Následuju ho k budově. Nejspíš to byl nějakej sklad. Projdeme dveřmi. Hned za nimi je vlez nejspíš do sklepa. Před ním stojí dva nabušení chlapy. „Černej Tygr." Řekne a chlapy nás pustí dolů. Jak sestupujeme níž, je slyšet řev davu. „Tylere?"
„Neboj." Zavěsím se mu za loket. Nevadí mu to. Usměje se na mě a pak už projdeme železnými dveřmi. Vevnitř je spousta lidí. Několik vypadá bohatě. Mají na sobě drahý obleky nebo rudé šaty. Zbohatlíci. Někteří jsou mladí. Stojí v hloučku, který tvoří jakýsi kruh. Tyler mě zavede ke schůdkům na balkonek, jako je v divadlech. Když nahlédnu přes okraj, spatřím to, na co se celý ten dav koukal. Dva namakaní chlapy, plní tetování se mlátí do bezvědomí. Když ten mohutnější praští několikrát do zad toho menšího, jeho protivník se zhroutí k zemi. Sotva při životě. Kdybych si neprošla těma dvěma měsíci, asi by mě to vyděsilo. Ale teď mám jiný pohled na věc. „Tajný klub rváčů." Vysvětlí mi Tyler, zatímco si svlíká bundu a tričko. „Počkej... ty zápasíš?" s úsměvem přikývne. „Říkala jsi, že jsi drsná holka." Víc už mi neřekne. Seběhne dolů a nechá mě na balkonku samotnou. Hned, co ho dav uvidí, začnou jásat. Nevím, co si o tom myslet. Svým způsobem je to sexy. Prostě zlý kluci, ale tohle je něco jinýho. Je to nelegální a já jsem agentka. Do čeho si se to zase dostala Rachel?
„Jeden z nejlepších zápasníků Černej Tygr." Pořadatel ukáže na Tylera. Dav začne doslova ječet. Žerou ho. „A proti němu proslulý Rytíř." Z druhé strany se naproti Tylerovi postaví chlap jako hora. Tyler vedle něho vypadá, jako moucha, kterou snadno zašlápne. Kousnu se do rtu. Tohle není dobrý. Tyler se na mě otočí. Samolibě se usměje. Jeho pohled říká, Tohle jsem dělal už tisíckrát, dívej se. Já, ale nevím, jestli to chci vidět. Takhle jsem si první rande nepředstavovala, ale lepší než sedět někde v kavárně, v trapným tichu. „Tři." Pořadatel začne odpočítávat. „Dva." Opřu se o okraj a nehty zaryju do zábradlí. „Jedna." Rytíř vystartuje proti Tylerovi. Tomu se, ale neříká tygr nadarmo. Rychle a bez problému uskočí. Je jasný, že je rychlejší a obratnější. Jeho nepřítel je možná silnější, ale zato nemotornější. Rychlejší má vždycky výhodu, tohle do mě tloukla Grace hodně dlouho. Rytíř se pořád snaží Tylera chytit, ale proti Tygrovi nemá šanci. Netrvá to dlouho a Tyler ho unaví tak, že ho potom složí k zemi pár ranami. Dobrá práce. Řeknu si v duchu. Tylerovi sice teče pot po celém těle, ale kromě toho mu nic není. Pořadatel zvedne jeho zkrvavenou ruku. Až teď se odvážím odvrátit zrak. Projedu pohledem celou místnost. Zaujme mě osoba, která sedí naproti mně na protějším balkónku. Někde jsem její obličej už viděla. Ty zrzavý vlasy. Zastaví se mi dech. To je Fadějevova dcera, Irena. Nepřestávám na ní zírat. Asi jsem zdrhla potom, co zatkli jejího tatíčka. Potom, co já jsem ho zatkla. Na malý okamžik si hledíme do očí. Něco se v jejích očích leskne. Určitě mě nepoznala. Nemohla. Naskočí jiskra. Jako by se v jejích očích měl každou chvíli rozhořet oheň. Přestanu se na ní dívat. Tyler se už za mnou vrátil. Otírá si ruce do kapesníku, který je za chvíli celý od krve. „Byl jsi dobrý." Prohodím, ale pořád si Irenu hlídám. „Díky. Nevadí ti, že jsem tě sem vzal?" zavrtím hlavou. Jsem ráda. Něco jsem zjistila. Co když ty zmizení souvisí s Irenou. Dřív než stačím, cokoliv udělat, nebo říct, se Ruska postaví. „Vyzívám dámu Černého Tygra k zápasu." Zakřičí to na celou místnost. Všichni to museli slyšet. Tyler ztuhne. Postaví se vedle mě. Pořadatel se na mě obrátí. „Dámo?" nereaguju. Nevím, co mám dělat. „Musíš to odmítnout." Pošeptá mi Tyler naléhavě. „Jsi jediná, kdo to může odmítnout. Když tě někdo vyzve, nemusíš to přijmout. Taková jsou pravidla. Prostě řekni, že to nepřijímáš." Naléhá, tak že ho slyším jenom já. Moje pusa promluví dřív, než si to stihne moje hlava rozmyslet. „Přijímám." Řeknu rázně a sebejistě. Tyler vedle mě zaúpí. „Nedělej to! Ona tě zabije!" Naléhá dál. Chytne mě za ramena a otočí si mě k sobě. „Ashly! Nedělej to!" V jeho hnědých očích se zračí strach. Odstrčím ho. Nic neví. Porazila jsem jejího otce. S ní to bude sranda. Sundám si koženou bundu a mrsknu s ní na zem. Seběhnu po schodech. Dav mi uvolní cestu. Jsou překvapeně zamlklí. Nevědí, co si myslet. Až, když mezi nimi procházím, dochází mi, co jsem to zase udělala. Jestli se prozradím... Ještě, že jsem si zbraň nechala doma. Postavím se do pevného postoje. Tak jak mě to učila Grace. Naproti mně se sebejistě postaví Irena. Je stejně vysoká jako já. Hádám, že síly mezi námi budou vyrovnaný. „Takže pravidla znáte!" Zakřičí. „Žádná nejsou!" Dav začne znovu jásat. „Tři!" Protáhnu si prsty. „Dva!" Začínám rudnout, jak se snažím usilovně přemýšlet. Tam na Aljašce to bylo jenom jako. O nic nešlo. Teď jde o všechno. Buď všechno, nebo nic. Na Tylera se nepodívám. Nechci, aby viděl ten strach v mých očích. Irena si toho, ale všimne a plamínky v jejích očích se ještě víc rozhoří. No tak! Tohle jsi trénovala milionkrát. „Jedna!" Už nemám čas si nic rozmyslet, protože Ruska se začne pomalu pohybovat směrem k mé levé ruce. Sakra. Pořád na ní mám obvaz. Ona ví, že to bude moje Achillova pata. Nesmím jí k ní pustit. I já se začnu pomalu pohybovat. Obcházíme se jako kočka a myš. Je jenom otázka, kdo bude kočka. Nechci jí být já. Ne na začátku. Bylo by to moc předvídatelné. Musím mít na své straně moment překvapení. Ale nejspíš stejně uvažuje i ona. Kolem nás je naprosté ticho. Všichni čekají, co udělá ta neznámá cizinka. A najednou mě to napadne. Jak vyhrát nad někým chytrým? Zeptala jsem se jednou Grace. Buď chytřejší.
Narovnám se a zůstanu stát. Tohohle okamžiku Irena hned využije, skočí ke mně a udělá přesně to, co čekám. Chce mě udeřit do levé paže, ale já uhnu, takže místo do paže dostanu do čelisti. Cítím tupou ránu, ale nic strašného. Praskne mi ret. Po bradě mi teče pramínek krve. Diváci začnou ječet, to je to, co jsem potřebovala. Irenu dav a povzbuzovaní na zlomek vteřiny rozptýlí. Ta chvilinka mi stačí. Dvakrát ji silně kopnu. Když se zapotácí, praštím jí. Je to čistá rána přímo do spodní čelisti, taková jako mi před chvílí dala ona. Spadne na zem, pořád, ale při vědomí. Do mě vjede nová vlna energie. Tohle je ta akce, kterou jsem potřebovala. Irena se vzpamatuje a zahákne si mě za nohy. Škubne a já spadnu na zem vedle ní. Jsem, ale připravená. Pokusí se na mě vrhnout ze shora. Obmotám kolem ní nohy a loktem jí chytnu pod krkem. Jak říkal pořadatel. Žádá pravidla. Začnu jí jakoby škrtit, ale to není můj zájem. Využiju její protisílu a odmrštím jí od sebe. Už jsme zase obě na nohou. Praští mě, naštěstí se netrefí a praští mě do ramene. Nebolí to tolik, jako kdyby mě praštila přímo do rány od jejího otce, přes adrenalin to skoro ani necítím. I přestože moje levá ruka není tak silná dokážu zkombinovat rány tak, že se jí za chvilku zamotá hlava. Z nosu jí proudem teče krev. Praštím jí znovu. Začínám mít klouby od krve. O svojí i od její. Ruska je stejná jako její otec. Když začíná prohrávat, začne couvat. Ale ani jeden z nich by se nikdy nevzdal. Nehodlám to s ní táhnout celou noc. Už teď je jasný, kdo má navrch. Stačí jenom pár kopnutí a ran a Irena leží na zemi a sotva se hýbe. Nezpůsobila jsem jí žádné vážnější zranění, než otřes mozku. Dala jsem si pozor. Pořadatel zvedne mojí zakrvácenou ruku. Diváci začnou pískat. Jsou překvapení. I já jsem. Tohle nečekali. Nejvíc překvapeně vypadá Tyler. Seběhne ke mně a podá mi čistej kapesník. Utřu si do něj krev ze rtu a potom ruce. Nechápavě se na mě podívá. „Nejsi jediný, kdo má tajemství." Prohodím. Dojdeme si k pořadateli pro naše peníze. Tyler dostal o hodně víc, vsadil sám na sebe. Typickej chlap. Hodím přes sebe bundu. Vyjdeme ven. Už je tma. Tyler mi zase otevře dveře. „Kde ses to naučila?"
„Chodila jsem na různý bojový sporty. Byl to můj koníček."
„Dost dobře si jí nakopala prdel. Rudou dámu porazilo jenom málo lidí." Oplatím mu úsměv. „Ty sis taky vedl dobře. Nečekala jsem, že umíš i tohle" Vyjedeme na silnici. „Budu hádat..." řekne. „Zase?" zasměju se. „Ean taky chodil na bojový sporty?" přikývnu. „Jo, oblíbil si karate. Já jsem spíš na kickbox."
„Umíš ještě něco, o čem nevím? Třeba střílet? Závodně řídit auto?" Usměju se. Ani neví, jak velkou má pravdu. „Ne, auto řídím jako každá holka a v ruce jsem držela snad jenom kuličkovku." Divím se, jak přirozeně mi jde lhát. „Musím si teď na tvýho bráchu dávat bacha."
„To ne, porazil bys ho." Další lež. Tyler je sice hodně dobrej, ale Ean je lepší. Levou zadní by ho nakopal. A možná to i udělá, až zjistí, co se stalo.

Tyler zastaví před naším domem. „Užil jsem si to."
„Já taky." Odpovím. Začínám vnímat, jak vzduch mezi námi houstne. Tyler je teď tak blízko mého obličeje, že cítím jeho dech na svých tvářích. Neuvědomuju si, co dělám. Jako bych byla někdo jiný. Jeho rty jsou teplé. Příjemné. Cítím, jak se chvěju. Vím, že to není správné, ale zároveň nechci přestat. Tyler mě chytí za tváře a přitáhne si mě ještě blíž. Je to krásný pocit. Jako bych se vznášela. Vzpomenu si na Eana. Na jeho slova. Proč teď na to myslím? Odtáhnu se od něj. Dám mu pusu na tvář. „Dobrou." Řeknu a vystoupím z auta dřív, než se stihne ještě něco.