AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA ČTVRTÁ

Vyjdu na chodbu. V noci jsem se moc nevyspala. Pořád mám problém usnout. Je brzo ráno a nikdo nikde není. Je tady docela zima. Projdu skleněnými dveřmi na konci chodby. Vedou do další chodby. Vedle prvních dveří, na které narazím, je pozlacená destička s černým číslem 222. Pod velkým číslem je napsáno menším písmem: Tréninková místnost č. 2

Zkusím vzít za kliku, ale dveře se ani nepohnou. Z kapsy u kalhot vytáhnu kartu s mými údaji. Přejedu jí po čtečce, nad ní visí malý displej. Objeví se na něm nápis: Vítejte, slečno Clayová!

Dveře se otevřou. Vejdu dovnitř. Místnost je veliká. Na zemi leží několik spojených žíněnek. U jedné stěny jsou položené různé zvláštní desky. Vedle nich visí ze stopu pět boxovacích pytlů. Je tady také hrazda, činky a nějaké posilovací stroje. Spoustu věcí jsem nikdy neviděla. „Dobré ráno." Leknu se a nadskočím. Mez dveřmi stojí Agent Collinson v obleku. „Já... chtěla jsem se tady porozhlédnout." Usměje se. „To je v pořádku. Chcete, abych vám ukázal i ostatní místnosti, slečno Clayová?" přikývnu. „Tak jdeme."

Zastavíme se na době. Po obou stranách jsou skleněné dveře. Ukáže na dveře po jeho levé ruce. „Tady v té časti, jsou obytné pokoje. Přespávají tam Agenti." Došli jsme ke dveřím, kterými jsem sem přišla. Hned za nimi byli tmavé dveře. Podle cedulky jsem pochopila, že jde o místnost číslo 452. „To je Kancelář. Agenti tam vyřizují různé záležitosti. Schází se tam a tak." Ukáže na vedlejší dveře. „Tady je sklad zásob. Je tam jídlo, nějaké oblečení a potřebné věci."

Další místnost s číslem 999. „Kancelář. Každou základnu má někdo na starosti, tuhle mám na starosti já. Také pokud budete cokoliv potřebovat, stačí zaklepat." Pousměje se. Pokračujeme dál. „Moje nejoblíbenější místnost." Uchechtne se. „Kuchyň a jídelna."

Vejdeme dovnitř. V jídelně stojí několik stolů se židlemi. Podobá se to školní jídelně. Na druhé straně je ve zdi okýnko, které spojuje kuchyň s jídelnou. Někdo se tam pohybuje. Slyším cinkání příborů a zvuky krájení. „Připravují snídani." Konstatuje Agent. „Kolik je tady Agentů?" zeptám se ho.

„Teď je tady šedesát agentů, ale základna je uzpůsobená až pro pět set lidí, ale nikdy jich tady tolik najednou nebylo. Jdeme dál?"

„Ano." Cestou narazíme na dvoje dveře, oboje vedou do obytných pokojů. Zastavíme se u schodů. „Tady je i výtah." Divím se. „Používá se většinou jenom při přenosu věcí."

Sejdeme ze schodů. Stojíme ve stejné chodbě, kterou jsme včera prošli. „Tady je druhá tréninková místnost. A tady je Zbrojnice." Ukáže na dveře proti sobě. Přejede kartou po čtečce u dveří do zbrojnice.

Následuju Agenta Collinsona do místnosti. Rozhlédnu se. Podél zdí jsou velké železné skříně. Uprostřed stojí hranatý stůl. Agentovi Collinsonovi zazvoní telefon. Popojde. Vytáhne telefon z kapsy a přiloží si ho k uchu. „Agent Collinson, prosím." Chvilku se odmlčí. Potom se pousměje. „Samozřejmě, hned tam jsem." Pozoruju ho a čekám, co udělá. „Musíme jít. Už přijela tvoje velící. Čeká na nás v mojí kanceláři." Vyjde ze dveří. Rychle za ním doběhnu. „Moje co?"

„Velící. Bude tě mít na starosti. Přesněji, tvůj výcvik."

Ve druhém patře zahneme do chodby, která vede k jeho kanceláři. Otevře mi dveře a nechá mě projít jako první. U psacího stolu sedí vysoká, hubená žena. Stojí k nám zády, jakmile se za námi zavřou dveře, otočí se. Zářivě se usměje. Collinson jí úsměv oplatí. „Grace!" Políbí jí na obě tváře. „Same. Jak si se měl?" Zeptá se ho. „Šlo to. Jak bylo v Hanoji?"