AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA TŘETÍ

Nemůžu otevřít oči. Strašně mě bolí hlava. Slyším jen vzdálené hlasy a slabé pípání. Pokusím se je znovu otevřít, ale jakmile se mi to povede. Udeří mě do nich vlna světla. Okamžitě je proto zavřu. Hlasy se začínají projasňovat, už dokážu rozeznat slova, která říkají. „Pozorujte jí, jakmile se něco změní, okamžitě mě zavolejte." Hlas je mužský a drsný. „A sestro? Jakmile se vzbudí, musí s ní někdo promluvit." Pokračuje. Podle všeho poznám, že nejspíš ležím v nemocnici, to pípání, jsou nejspíš přístroje, na které jsem připojená. Netuším, jak jsem se sem dostala, ani nevím, proč jsem tady. Zmocní se mě panika. Nemůžu si na nic vzpomenout. Nevím, kdo jsem. Jaké je moje jméno? Co tady dělám? Pokusím se promluvit, ale z mích rtů nic nevychází. Proč se mi to děje?

Moje myšlenky se stáhnou do pozadí, jakmile mi někdo něco píchne do ruky. Už nemyslím vůbec na nic. Jako bych měla prázdnou hlavu. Světlo, které vidím za zavřenými víčky, pomalu zhasíná.

Znovu se probudím, teď už dokážu otevřít oči. Někdo mi svítí do očí. „Slečno Clayová..." Promluví na mě doktor. Pousměje se. „Máte mírnou amnézii, ale za pár hodin by se vám měla vrátit celá paměť."

„Kde to jsem? Co se stalo? Kdo jsem?" Vyhrknu rychle všechny otázky, které mi výří v hlavě. „Až se vám vrátí paměť, všechno vám řekneme. Teď by vám to nedávalo smysl. Odpočiňte si. Kdyby, jste cokoliv potřebovala, stiskněte tohle tlačítko." Do ruky mi vloží trubičku s měkkým koncem. Podívám se na tu věc v mé ruce. Je to tlačítko. Doktor se na mě znovu pousměje, potom odejde.

Co se to děje? Co se stalo? Něco se muselo stát, jinak bych neležela v nemocnici a nebolela by mě hlava. Určitě bych věděla, kdo jsem. Sestra vejde do pokoje a na stolek vedle mě položí tác s kelímkem a nějakým jídlem. Vezmu si ho od ní a kousnu si. Jakmile to udělám, zvedne se mi žaludek. Sestra mi rychle podá bílou misku. Obsah mého žaludku skončí v misce. Sestra mi dá napít a odnese jídlo i misku pryč. Za chvilku se vrátí a přinese nějakou injekci. Píchne mi jí. Okamžitě mi ztěžknou víčka a usnu.

Dívám se na televizi. Dávají nějaký animovaný film. Šedá kočka tam honí nějakou malou hnědou myšku. Je to pohádka, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje. Pořád si nic nepamatuju. Kdo jsem? Jakmile si tu otázku položím, jsem schopná si odpovědět. Nevím jak. Prostě to najednou vím. Jmenuju se Rachel Clayová. Vyrůstala jsem v dětském domově a ve čtrnáct mě adoptovali, Jeff s Margaret.

Najednou ztuhnu. Vzpomněla jsem si na víc než na moje jméno. Před očima mi vyvstanou vzpomínky. Nasedli jsme do auta a všichni jsme se smáli, byli jsme šťastní, ale potom se něco pokazilo. Ležím hlavou dolů, jsem připoutaná a hrozně mě bolí hlava. Všude smrdí kouř. Na rtech cítím kovovou pachuť krve. Někdo mě vytahuje z auta. Bolí mě celé tělo. Chytí mě několik rukou, zvednou mě do vzduchu. Položí mě na nějaká nosítka. Zabouchnou se dveře. Slyším houkání sanitky. Potom padám do temnoty.

Co se to stalo? Jak to že si vzpomínám a přitom mi to nedává smysl? Zmáčknu několikrát tlačítko. Rychle ke mně přiběhne sestra s doktorem. „Co se stalo?" Doktor si sedne vedle mě a chytne mě za ruku. „Jak se jmenuješ?" zeptá se mě. „Rachel Clayová." Odpovím. Nechápu, proč se mě na to ptá. „Dobře. Sestro, nechte nás, prosím." Poslechne ho a vyjde s pokoje. „Slečno Clayová. Když se vám vrátila paměť určitě, už víte, že jste měla nehodu..." Zarazím ho. „Moji rodiče?" Doktor se odmlčí a zadívá se do země. „Moc mě to mrzí, slečno Clayová, ale oba vaši adoptivní rodiče měli těžká zranění. Předkem auta narazili přímo na jiné auto. Už jsme jim nedokázali pomoc." Stiskne mi ruku. „Upřímnou soustrast." Chvilku mi trvá, než mi dojde, co právě řekl.