AGENT [KNIHA 1.]

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

    Přes okno nemocničního pokoje vidím Eana. Sedí v čekárně. Nevím, jestli dostal rozkaz nebo se přišel podívat, jak se mi daří, ale od toho zásahu se mnou nepromluvil. Ani se na mě nepodíval. Na dveře někdo zaklepe. „Dále." Řeknu nahlas, aby mě bylo za dveře slyšet. Dovnitř vejde agent Collinson. „Jak se vám daří?" zeptá se zatím, co si sedá na křeslo vedle nemocničního lůžka. „Jde to. Narvali do mě prášky a prej budu v pořádku. Bylo to jenom škrábnutí." Otcovsky se na mě usměje. „Chci ti poblahopřát. Díky tobě z toho nebyl větší problém."
„Díky."
„Fadějeva zatkla ruská policie, která ho nejspíš vydá do států i se všema jeho lidmi." Položí si ruce do klína. „A ten mrtvý agent?" zeptám se ho. „Agent Lorence, vydali jsme jeho ostatky rodině. Podle ostatních jednal sám za sebe." Odpoví nezúčastněně. „Ale akci jsem měla na starost já."
„To ano, ale nedala si mu snad rozkaz, aby začal střílet, ne?" zavrtím hlavou. „Tak vidíš. Tohle se při naší práci stává. Agent Lorence věděl, do čeho jde." Utěšivě se usměje. „Rozhodla jste se správně." Řekne Collinson, když si všimne, jak pořád pozoruju Eana v čekárně přes okénko. „Víme, co by se mohlo stát, kdyby tam šel. Já sám bych se nerozhodl jinak." Přesto mě jeho slova neuklidní. „Je to můj parťák. Mám stát za ním. Tohle mi neodpustí." Začnu si hrát s hadičkami od kapačky. „Agent Reed, ví, že to byla vaše povinnost. Jsem si jistý, že on by na vašem místě udělal totéž." O tom pochybuju. Ean takový nebyl. „Nechám vás odpočívat. Měla byste nabrat síly. Budete je potřebovat." Normálně bych se zeptala, na co, ale teď mi to je jedno. Než odejde ze dveří, poprosím ho ještě, jestli by sem mohl Eana poslat. Jenom přikývne a pak odejde. Jak sleduju, jak spolu oba agenti něco řeší, musím pořád myslet na to, co mohlo být jinak, kdyby tam Ean byl. Možná by celá akce dopadla líp. I když, jak líp? Fadějeva chytli, jakej je lepší konec? Klidně se mohlo stát, že by Ean udělal to samé, co udělal agent Lorence. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si začínám myslet, že neposlat tam Eana byl dobrý nápad, i přestože se se mnou nebaví.
Otevřou se dveře. Stojí v nich Ean. Nejsem schopná poznat, co právě cítí. Možná je to smutek, možná vztek, nebo taky obojí. „Ahoj." Nevím, jestli je to dobrý začátek, ale aspoň jsem to zkusila. „Ahoj." Odpoví mi. Pohledem sjede k mé obvázané paži. „Co dělá ruka?" zeptá se nezaujatě. „Nic to není." Prohodím. Ean se neposadí. Zůstane stát u nohou postele. Jakoby se připravoval na to, že každou chvíli uteče. „Eane, chci se ti omluvit." Vykoktám. Nevyznělo to moc jistě, ale nejsem moc na omluvy. Zadívá se na moje nohy pod přikrývkou. „Víš, co to pro mě znamenalo?" vyhrkne, jako kdyby to v sobě držel už tak dlouho. A taky že jo. I já sklopím zrak, nemůžu se mu dívat do očí. Nejde to. „Eane, já..." hlas se mi zadrhne v hrdle. „Víš, co pro mě znamenalo dostat vraha mýho brášky?"
„Eane, já..." Chci pokračovat, ale zarazí mě. „Ne, nic neříkej. Nemůžeš to vědět. Řeknu ti to. Znamenalo to pro mě, víc než cokoliv. Mnohem víc, než práce u CIA. Celá tahle blbost vymyšlená naší vládou. Měl jsem příležitost ho pomstít." Pohlédne na mě hlubokýma zelenýma očima. Ztrácím se v nich. Padám. Vracím se znovu do té noci. Vidím, jak agent Lorence padá mrtvý k zemi, pod sprškou desítky kulek. Všechny nashromážděné emoce, o které jsem se odmítla podělit s psychiatrem, kterého mi přidělili, se ze mě najednou vyvalily. „Nevím? Nevím? Celou dobu jsem chtěla, aby si tam byl se mnou. Bála jsem se, tak moc. Přemýšlel jsem, co by si asi v tý situaci dělal ty. Vyčítala jsem si to tak moc, že tam nejsi." Po tvářích se mi začnou kutálet slzy. Nechám je volně stékat, ani se nesnažím si je utřít. „Neříkej mi, že nevím, jaký to je. Viděla jsem před sebou umřít člověka. Agenta. Na jeho místě si mohl být ty nebo kdokoliv na kom mi záleží. Neříkej mi tady něco o svým životě před tím. Nemáš ani tušení, jak špatný je systém státní péče. Dobře možná nevím, jaký je pocit, když ti umře sourozenec, ale ty nemáš tušení jaký to je, když si na všechno sám. Když se každých čtrnáct dní stěhuješ. Nemáš kamarády. Jsi tak zmatený, že nevíš komu říkat mamy-" odmlčím se, abych mohla vzlyknout. „Buď si na mě naštvaný, jak chceš, ale nelituju, že jsem ti tak zakázala jít. Jsi jedinej, koho mám. Chápeš?" Nic na to neřekne. Co by mohl říct? Sedne si na postel vedle mě a chytne mě za ruku. Palcem mi otře slzy.
„Jsem tady." Pošeptá. Řekl tak málo a přitom tak moc. Stisknu jeho ruku a obejmu ho. Brečím mu na rameni, jak nějaká malá holka. Nic neříká, jenom mě hladí po zádech. „Jsem tady."