UNHEEDED III.

Kapitola 12

,, Ztrácím s tebou čas. Nesnažíš se. Nepřežiješ ani minutu v opravdovém boji. " Řekla Elthana a její znepokojení a naštvanost jí bylo dost dobře vidět z výrazu ve tváři.

Měla pravdu. Věděla jsem to. Pořád dělám strašně moc chyb, nejsem dostatečně dobrá. Nezvládnu se chránit před jejími útoky ani dřevěným mečem, jak se mám chránit proti meči z kovu? Je jasné, že nejspíše nejde jen o ten souboj. Nezvládám pořádně ani to co po mě chce. První dny jsem pořádně nezvládala ani běhat tak jak chtěla. Nebylo to dost rychle. Neměla jsem správné držení těla. To držení jsem neměla ani u těch několika pokusů o lukostřelbu. Byla jsem jim o ničemu. Nejspíše bych se ani nedivila, kdyby to všechno nahlásila králi a ten mě i hned nechal zabít a nebo opět zavřít do vězení.

,, Pro dnešek s tebou končím. Dojdu si promluvit s králem a seznámím ho s tvým pokrokem, který je skoro nepoznatelný. Na bitevním poli budeš s ničemu. Jako vězeň bys možná byla alespoň trochu užitečná. " Řekla nakonec Elthana než odložila meč a vydala se z nádvoří pryč.

Následovala jsem jejího příkladu a položila meč. Nejspíše bude nejlepší rychle zmizet do své komnaty než se tu procházet. Jakoby tady bylo, kde se procházet. Tohle místo neobklopuje nic než prázdnota, útesy a moře.

Jediné co jsem chtěla bylo zmizet. Zmizet z tohodle místa někam jinam. Nejvíce jsem si přála zmizet do toho snu co se mi objevoval jen opravdu zřídka. Ani pořádně nevím, kdy to bylo naposledy. Když jsem byla ještě člověk? Když bylo všechno ještě v pořádku? Když mě ještě nikdo neopustil?

A co jsem teď? Nesmrtelná víla nebo něco jiného? K čemu je nesmrtelnost, když jsem uvězněná tady na tohle strašném místě. Co hodlá král udělat, až mu Elthana řekne jak to vypadá se mnou? Hodí mě zpátky do cely? Nebo mi rovnou nechá podříznout krk? Jeho milosrdnost nejspíše už dávno vyprchala a teď už se mi žádné určitě nedostane.

Prošla jsem přes celé nádvoří a zmizela do temných chodeb. Po chvíli jsem se došla kde dveřím, které vedly do komnaty co mi byla přidělena. Zavřela jsem za sebou dveře. Nevěděla jsem co mám teď dělat. Můžu vůbec něco udělat? Kromě toho, že budu čekat co bude dál? Sedla jsem si na postel a koukala se po místnosti. Rychle jsem zase vstala a přešla k oknu a sledovala jak svět venku. Moře bylo pořád stejně silné a naráželo na útesy. Jakoby ho to nikdy nemělo unavit.

Nevím jak dlouho jsem tam stála a koukala na moře, ale z toho mě vytrhlo zaťukání na dveře. Odvrátila jsem se od pohledu na moře a přešla ke dveřím. Otevřela jsem je a uviděla strážce. Měl na sobě uniformu a boku se mu houpal meč. ,,Král s tebou chce mluvit, okamžitě."