UNHEEDED III.

Kapitola 4

Stráže co mě sem odvedli mě hodili na zem a zmizeli. Nevěděla jsem kam, ale když jsem se rozhlédla kolem sebe nikdo tu v trůní místnosti nebyl.

To byla možná ta lepší varianta, že tu jsem sama než, aby ne tu hlídali. Nejspíše ale nebudou nikde daleko. Pokus o útěk je lepší marný i kdybych odsud utekla, jak daleko bych se dostala? O pár poschodí? K útesům? Pomalu jsem se vydala dopředu a vydala se k oknu. Cítila jsem se strašně nesvá. Jakoby mělo něco strašného přít. Došla jsem k oknu a podívala se ven. Moře a vysoké bílé útesy se tyčily nad obzorem.

Podívala jsem se do odrazu v okně. Ne.. to mohla být pravda. Pomalu jsem si přejela prsty po tváři a nemohla jsem tomu všemu uvěřit. Odhrnula jsem si vlasy stranou a zjistila, že mám špičaté ucho. Obě uši špičaté. Ne to ne... Podívala jsem se na svoje oči. Připadali mi mnohem výraznější. Jakoby byli z pravého stříbra.

Tohle nemůže být pravda... Ne to se nestalo, nejsem žádná víla. To není možné.

Znova jsem si sáhla na uši a přejela si po nich prsty. Kroky, slyšela jsem kroky. Podívala jsem se do odrazu v okně. Myslela jsem si, že mi opět zastavilo srdce. Věděla jsem, že vypadám přesně tak jak se tvářím. Vyděšeně. Rychle jsem se otočila a podívala jsem se čelem muži. Muž, který řekl strážím, aby mě hodili do toho kotlíku. Pokusila jsem se tváři, alespoň trochu statečně.

,, Nezkoušej na mě nic hrát, vím, že jsi vyděšená. Každý by byl." řekl a udělal krok od trůnu.

,, Co jste mi to provedli? " zeptala jsem se.

,, Jsi víla. Měla bys být vděčná." řekl a začal pomalu přecházet po sále směrem ke mně. Jako bych byla kořist.

,,Nechtěla jsem být víla!" zvedla jsem hlas. Jsem zoufalá. Nechci být víla. Chci svůj život.

,, Teď jí jsi. Nauč se s tím žít." řekl bez kousku zájmu, jako by to bylo něco naprosto zbytečného a malicherného.

,, Kde jsou moje sestry? " zeptala jsem. Musejí taky někde být. Nechali by mě tady.

,, Odešly."

,, Cože?! " vykřikla jsem. Ne. To nemůže být pravda. To by neudělali. Ne...

,, Nechaly tě tady se mnou tě."

Ne ne ne... To není pravda. Ne. Lže. Musí...

,, To by neudělali." odpověděla jsem mu a zakroutila jsem hlavou. Ne

,, Právě to udělaly." potvrdil a pomalu se ke mě blížil. Couvla jsem o krok dozadu. Cítila jsem za sebou okno, kterým bylo vidět na útesy a moře. ,, Ne! To by neudělali!" zakřičela jsem a cítila jsem, jak se mi začínají plnit oči slzami.

,, Vzchop se a přestaň fňukat." řekl s opovržením 

,, Co... co se mnou teď bude?" zeptala jsem se a přitiskla jsem se ještě víc na okna za mnou. Čím více se blížil tím větší jsem měla strach. 

,, To je zajímavá otázka, záleží na tobě." odpověděl a zmenšil vzdálenost mezi námi o několik kroků.