S trhnutím jsem se probrala ze snu.
Nejsem v té vodě. Nejsem v té vodě. Jsem naživu. Jsem naživu.
Objala jsem se rukama a dívala se před sebe do tmy. Byla tu zima pořád stejná. A tma taky.
Přejde mě někdo zachránit? Nebo jsem tady uvězněná navždy? Měla jsem jsem strašný hlad. Nevím jak dlouho to je co jsem jedna. Možná den. Možná mnohem víc. Je teď den nebo noc? Kde jsou teď moje sestry? Pořád v cele? Nebo je potkal už jiný osud? Přišel je někdo zachránit? Nebo jsem už dávno po smrti? Co řekne táta na to, že doma nikdo z nás není? Co už se vrátí domů?
Cítila jsem slzy co se mi hnaly do očí. Byla jsem vyčerpaná z toho všeho. Z toho, že absolutně nic nevím. Z toho, že pro mě nikdo možná nepřijde a zůstanu v téhle kopce navždy.
Slyšela jsem kroky. Těžké kroky se ozývali chodbou a blížili se směrem ke mě. Nikdy jsem neslyšela tak intenzivně. Slyšela jsem mnohem lépe než předtím. Co se to se mnou stalo?
Dveře se otevřeli a dovnitř proniklo světlo z chodby. Slabé, ale přesto světlo. Díky tomu jsem poznala, že jsem dost blízko dveřím ve kterých stála stráž. Dva muži z vílího rodu.
Jeden se na mě ošklivě ušklíbl a vešel dovnitř, aby mě vytáhl na nohy. Cítila jsem jak se mi klepou a nejsou moc stabilní. Čekala jsem, kdy půjdu k zemi jako dům z karet ve větru. Muž toho strážce byl pevný a držel mě pevně, když mě vedl z cely na chodbu. Druhý zavřel dveře cely a otočil se naším směrem. Ten co mě držel promluvil pro mě dost nepříjemným hlasem. ,, Tak jdeme, zlato, někdo tě chce vidět."
YOU ARE READING
UNHEEDED III.
FanfictionCítila jsem jakoby se mi zastavilo srdce. Jakoby moje tělo shořelo, aby se mohlo změnit. Byla to největší bolest co jsem kdy cítila. Prvý nádech vzduchu bolel. Jako bych vdechovala ledový vzduchu. Pod sebou jsem cítila studenou podlahu. Všechno tady...
