UNHEEDED III.

Kapitola 11

O týden později

Meč se řinčením dopadl na studenou kamennou zem nádvoří. Na krku jsem ucítila dotyk dřevěného meče. ,,Znovu." promluvil ženský hlas. Jediný hlas, který jsem celé ty dny poslouchala.

Nádvoří bylo osvětlené pochodněmi. Jako snad všechno tady, bylo nádvoří převážně z kamene. Jiné co bylo jiné bylo pochodně co osvětlovali prostor.

Popadla jsem dřevěný meč a postavila se do bojového postoje. Byla jsem unavená. Celé moje tělo křičelo únavou. Kolik je vůbec hodin? Proč pořád nepřestáváme? Kdy konečně přestaneme?

Proti mě se hned ohnal dřevěný meč, který jsem stihla jen tak tak odrazit. Stiskla jsem meč pevněji v ruce. Jako kdyby na tom záležel můj život. A záležel? Kdybych se nesnažila a nechala všechno být zabili by mě? Byl by král tak milosrdný, že by mě nechal bezbolestně zabít nebo by mě raději co nejdéle nechal mučit? A moje tělo by pak nejspíše nechali schodit do moře a nebo do nějaké jámy, kde by ho nikdo nikdy nenašel. Kdyby se to stalo realitou, kdo by se to kdy dozvěděl. Nikdo tady není, sestry odešli a mě tady nechali. Truchli by? Co na tom, ale nezáleží, když by se ti nejspíše ani nedozvěděli. Pokud by teda král mojí hlavu nebo mrtvolu nehodil k jejich nohám.

Všechny tyhle myšlenky mě dovedly od toho co se právě dělo přede mnou a co jsem měla vnímat. Cítila jsem tvrdou ránu ze strany do ruky, meč zase dopadl na zem a poté jsem cítila jak mi protivník u krku drží dřevěný meč.

,, Nesoustředíš se. Jsi myšlenkama jinde. Mohla bych tě bez problémů zabít, kdyby to byl skutečně ostrý meč a ty by bys toho ani nevšimla. Znovu." oznámil mi ženský hlas a meč zmizel z blízkosti mého krku.

,, Už nemůžu. Jsem unavená." vydechla jsem a sebrala jsem znova meč ze země.

,, Přestaň fňukat a začni se pořádně snažit, jsem slabá a snadný cíl. "

Zaujmula jsem bojový postoj a podívala na svoji protivnici. Nebyla vůbec unavená. Vypadala, že jí to nudí a otravuje, ale král jí něco nařídíl, tak to taky udělá. Král... Ten byl záhada sám o sobě. Od posledního hovoru se mnou nemluvil. Nejspíše měl na práci mnohem důležitější věci než se starost o vězně, kterého přeměnil ve vílu.

Za chvíli jsem byla zase ozbrojená a měla meč u krku. Už jsem nemohla. Nesoustředila jsem se. ,, Znovu a pořádně." Řekla Elthana a udělala krok zpátky na místo, kde před chvílí stála.

Nadechla jsem se a dodala si odvahu. ,, Už dneska nemůžu. Končím." Sebrala jsem meč a dala ho na své místo. Otočím se a vydám se z nádvoří.

,, Jak chceš zabít svoje sestry, když nezvládáš ani dřevěný meč!" Zavolala na mě, když jsem se vyšla z nádvoří.

Otočila jsem se a odpověděla jsem jí. ,, Já jsem nikdy neřekla, že je chci zabít!"

,, Tak co chceš? Proč se vůbec namáháme? Hm? K čemu nám vůbec seš?"

----
Vítám vás, u nové kapitoly. ❤️

Nechci slibovat, že to bude teď pravidelné, protože nejspíše nebude, kvůli škole. Chci se zeptat, zda máte zájem, abych v příběhu Victorie pokračovala a nebo jestli ho mám předčasně ukončit.

Byla bych ráda za nějaké komentáře a nebo zprávy zda byste měli zájem o další kapitoly a zda to má cenu. ❤️