Vedli mě chodbou dál a dál. Bála jsem se, aby mě neshodili znova to té stejné věci jako předtím. To bych vážně už nejspíše nepřežila. Cítila jsem jak mám slabé nohy. Dívala jsem se pod sebe, když mě vedli. Nechtěla jsem se koukat na co kam mě vedou.
Připadalo mi, že moje nohy jsou delší než byli. Možná to je jen halucinace z toho všeho. Byla jsem extrémně vyčerpaná. Divila jsem se, že vůbec můžu chodit a že jdu. Nikdo ze strážců nic dalšího neřekl. Jen mě drželi silně za ruce a vedli dál od cely a blíže k místu kam jsem s nimi měla jít.
Po nějaké době jsme došli do velké místnosti. Všechno tam bylo vytvořeno z šedého kamene. Nebyl impozantní jako mramor nebo elegantní jako vápenec, ale špinavě bílý, barva kostí. Byli zde velká okna. Za nimi bylo vidět počasí venku. Bylo zataženo a bílé útesy útesy a... moře. Nikde žádná výzdoba, žádný obrazy, nábytek. Prostě jen holý kámen, jako správná konstrukce hradu. Podívala jsem se po místnosti. Trvalo mi chvíli než jsem si uvědomila kde jsem. Trůní sál. Stupínek vyřezaný z jediného bloku tmavého smaragdu, na kterém seděl králův trůn. Králův trůn... Trůn byl sestaven z lidských kostí, které byly hnědé a hladké s věkem.
Tohle je opravdu nejspíše moje noční můra. Teď zemřu?
YOU ARE READING
UNHEEDED III.
FanfictionCítila jsem jakoby se mi zastavilo srdce. Jakoby moje tělo shořelo, aby se mohlo změnit. Byla to největší bolest co jsem kdy cítila. Prvý nádech vzduchu bolel. Jako bych vdechovala ledový vzduchu. Pod sebou jsem cítila studenou podlahu. Všechno tady...
