Plameny zkázy ✔

TŘETÍ

„Jen pojďte dál, pojďte," vyzvala je tichým hláskem, který jakoby patřil jen dvacetileté dívce. Ani jedna se nad tím nepozastavila. Znaly kouzla ze své domoviny, která takové věci dokázala. Zachovala si mladý hlas, zatímco jí tvář zvadla stářím. Muselo jí být nespočet let, když se dostala až do takového stádia těla. Možná přes tisíc. Nechápaly ale, co dělala tady. Jako takto stará se mohla těšit pohodlí v Tareonu. Takových jako ona si ctili, hlavně proto, že toho nespočet prožili a oni si k nejstarším mohli chodit pro rady. Mohla by být Jedenátou Nejvyšší.

Ocitly se v menší komůrce. Celá místnost byla vybavena vším, co by žena kdy mohla potřebovat. Měla svou pec, nad kterou se sušilo nespočet bylin a kořínků, vedle toho bylo vyskládané dřevo. Dále tu měla malý stolek u pravé zdi, u kterého jídávala a postel naproti dveřím, blízko k peci, aby se ohřála. Nahrubo vytesaný pokoj do skály musel být přes zimy chladným místem.

Pobídla je ať se usadí a ona sama se dobelhala na svou rozviklanou židli.

„Přišly jsme požádat o radu," řekla Anita, poté co se posadily.

Stařena přikývla a položila si ruce na stolek. Na jeho povrchu bylo mnoho rýh a mastných skvrn. „Přišly jste pro radu," zopakovala. Obě přikývly. „Ale pro to, na co jste se přišly zeptat, vám odpověď dát nemohu," usmála se a v jejích očích nebylo jediné stopy po stáří. Jakoby zestárla jen zvenčí.

Anita začala pěnit vzteky. Dívala se na stařenu jako na úhlavního nepřítele, který brzy přijde o hlavu, zatímco po ní Terra hodila varovný pohled. Obě už toho měly dost. Všechny ty tajnosti a řečičky okolo už jim lezly krkem.

„Kolik ti je let?" zeptala se bez ostychu Terra, když bylo již několik minut ticho a hrozilo, že by její sestra mohla vybuchnout a někdo by při tom přišel o život. „Nebo na to nám odpověď také nemůžeš dát?" dloubla si do ní a úsměšně si založila ruce na hrudi.

Stařena ale odpověděla: „Dvě stě pět."

„To není možné," vydechla Anita. Její rozzuření trochu povadlo. „I nám je víc," pověděla nevěřícně.

Elfka naproti ní pokrčila rameny a poposedla si. „Zaprodala jsem své mládí za dary, jež využívám. Kdysi jsem byla mladá a hloupá a dychtila po schopnostech, které jsem ovládat neměla," vysvětlila jim. „To už je ale dávno," doplnila zahořkle.

„Takže nám neřekneš, kde je vězněn snoubenec královny? Tael. Syn vůdce kmenu Bílých jelenů," začala znovu Anita.

„Ne," řekla prostě.

„Ani co znamená Dítě nebes?"

„Ne," zaznělo definitivně. Anita zavrčela a našpulila rty. Dlaně svírala pod stolem v pěst. Tetování linií květin se nepatrně pohybovalo v chatrném světle pár svící.

„Ale řeknu vám jedno," pronesla tajuplně a předklonila se o trochu blíž k nim. V modrých ořích jí přitom poletovalo cosi neznámého, mocného, ale nesprávného. Sestry se k sobě pomyslně natáhly blíž. I když byly přes sto let starší než žena před nimi, táhl z ní respekt. „Tento svět potřeboval vše, co mu scházelo za poslední staletí. A tak mu bohové dali postupně vše najednou. Děti schopné nepředstavitelných věcí. A Spasitelky. To znamení nosíte vypálené na duši, je to tak?"

Jakoby jimi projel blesk. Naježily se a hodily po sobě pohledy. Obě to slovo - titul - znaly. Nesly ho na ramenou po celý svůj život. Ještě než se narodily, bylo jasné, že matka porodí dvojčata. A když se povedlo, aby elfka měla dvojčata, znamenalo to něco důležitého. Dvojčata měla vždy poslání, které nad nimi vznesl jeden z Nejvyšších. A u jejich zrození byla jedna z členů Nejvyšších, jež pronesla pouhé slovo: Spasitelky.