Plameny zkázy ✔

ŠESTNÁCTÁ

NEOL

Má rozlámanost se mi znovu vrátila, až když jsem kráčela chodbou zpět ke svým komnatám. Slastná euforie volnosti mě opustila a nahradila ji nesnesitelně trpká realita.

Tael; můj nejlepší přítel. Tael; můj snoubenec. Tael; můj druh, má rodina.

Zrychlila jsem krok, abych se co nejrychleji dostala do soukromí a mohla ze sebe vybrečet oceán. Ani v nejodvážnějších představách bych si nedokázala vymyslet scenérii, jakou byla ta v Trůní síni. Mrtvé zmučené tělo zavěšené nad trůnem připomínající trofej. Krev kapající do kaluží krve. Strach a hrůza vepsaná do obličejů přítomných. 

Rytíři otevřeli dvoukřídlé dveře a vpustili mě dovnitř mých soukromých komnat. 

Plameny svící a loučí ale neozářili jen temný pokoj bývalého krále. Osvítili i mé sny, má přání, mé modlitby k bohům, kteří mě již dávno zavrhli.

Modrá obloha jeho očí byla jiná, než jsem pamatovala, ale přesto tak známá. Bílé vlasy měl o trochu delší, jedno paroží stále uražené.

Když se dveře zabouchly, váhavě jsem k němu vykročila. Bála jsem se, zda to není jenom sen. Nevěřila jsem tomu, co jsem spatřila. Blouznila jsem, byla mrtvá a stoupala k nebesům mezi nekonečno hvězd ke svým bohům.

Poté ale pookřál v obličeji, pousmál se a já v několika rychlých krocích překonala naši vzdálenost a vpadla mu do náruče. Svou vahou jsem ho strhla k zemi na kolena. Byl tak slabý. Tak moc slabý.

Tiskla jsem se k němu, objímala ho a mačkala tak silně, až mě brněly všechny svaly v rukou a já se bála, že se mi rozpadne v pouhou hromádku minulosti. Třeštila jsem oči a vdechovala jeho známou vůni. Byl to sen. Živý sen. Cítila jsem jeho paže tisknoucí mě těsně k němu. Rozmazal se mi zrak, srdce se bolestně stáhlo a následně šťastně poskočilo. Tohle sen nebyl.

„Pamatuješ, cos mi řekla, než jsi odjela pryč, Neol?" zašeptal zkřehlým hlasem. Ten tón mi rezonoval v hlavě a srdci a příjemně hřál. Připomínal mi domovinu, mou téměř bezstarostnou minulost. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a začala mu máčet čistou bílou košili slzy. Cítila jsem, jak je hubený. Postrádal jeho vypracované svaly. „,Vrátím se.' To jsi mi řekla jako poslední, Neol. A ty ses nevrátila." Slyšela jsem bolest a strádání, možná, že i trochu výčitek. Mrzelo mě to. Tehdy jsem mu lhala. Tušila jsem, že už se nikdy nevrátím, ale byla jsem stále dost naivní, co se fungování světa týkalo. „A tak jsem si pro tebe přijel," řekl tiše a vydechl.

„Je mi to líto," hlesla jsem a polkla slzy. Až v ten moment jsem se mohla odtáhnout a pohlédnout mu do zmoženého obličeje plného zahojených, i nových jizev a ran. Pozvedla jsem k němu dlaň a přiložila mu ji na propadlou tvář. Uvolnil se. Stáhla jsem obočí blíž k sobě a trhaně se nadechla, odolávajíc dalšímu vzlyku.

„To mně je to líto. Kdybych tě tehdy nepustil, kdybych sem poté nejel - " kroutil hlavou.

„Pss," špitla jsem a sklonila jeho hlavu tak, abych si mohla přiložit čelo na to jeho. Dlouze vydechl, až se mu nadzvedla ramena a i on obalil svou dlaní mou tvář. „Už je to všechno lhostejné. Už na ničem jiném nezáleží. Ne nyní," mluvila jsem tiše, skoro až šeptem, abych ten sen nevyplašila. Bláhově jsme se usmívala a měla chuť propuknout ve šťastný smích.

„Chyběls mi, můj nejlepší příteli," přiznala jsem pokradmu. Cítila jsem, jak se úlevně pousmál. Svým palcem mě pohladil něžně po tváři, zahřívajíc mě tak u srdce, opakujíc ta samá slova. Jen jsem na to tiše dodala: „Nyní jsem konečně doma," a zůstala v tom živém snu i nadále. Bohové si mých modliteb konečně všimli. Byla jsem vyslyšena a obdržela ten nejlepší dar všech darů.