Plameny zkázy ✔

DEVÁTÁ

„Pohov," zavelel Wern, když jsme se konečně skrze celý hrad nepozorovaně dostali až do křídla, kde jsem ho kdysi nechala uvěznit. Neznala jsem to tady, nebyla jsem zde ani jednou jedinkrát. Relon našel místo, odkud nebude možno utéct, nebo naopak, se tam nebylo snadné  dostat. Navíc přede dveřmi a v chodbách v blízkosti komnat stálo deset rytířů a dalších deset stráží. Bylo jich víc, než před těmi mými.

Rytíři před dvoukřídlími dveřmi se uvolnili a uctivě sklonili hlavy. 

Měla jsem na sobě celou cestu kápi, ale nyní jsem ji nechala sklouznout na ramena. Zlatá koruna s trním se zaleskla ve světle pochodní. 

Viděla jsem jejich váhavé pohledy, nejistotu, kterou jsem v nich zasela. Jistě jejich pocity nebyly zapříčiněny mým dokonalým vystupováním a vzhledem královny. Spíše nevěděli, zda mi Relon vůbec dovolil zde být. Zda jsem se mu nezatoulala a neměli by mě zavést zpět k němu. 

„Je něco v nepořádku, Vaše Veličenstvo? Je uprostřed noci," zeptal se jeden z rytířů, stojící u pravého křídla dveří. Vypadal starší, než ostatní okolo. Dokonce se mu v černých vlasech lesklo stříbří stáří a na opálené pleti se rýsovaly mezi jizvy vrásky. V očích měl vepsaná veškerá léta, která měl za sebou.

„Jsem zde vyslyšet prince," pronesla jsem jako odpověď. Chvějící se dlaně jsem schovala pod plášť a napřímila se. „Žádal o audienci, není-li pravda?" Nadzvedla jsem mírně obočí a sjela ho hodnotícím pohledem.

„Máme příkazy k němu nikoho nepouštět," oznámil mi překvapivě hrubě. 

Křečovitě jsem se pousmála a dlaně pod pláštěm zaťala v pěst. Přistoupila jsem k němu o krok blíž. Wern udělal krok spolu se mnou. 

„Ty rozkazy jsem vám dala já a proto mám právo je pozměnit," řekla jsem rázně. Jeho pohled byl tvrdý a neprůlomný. Avšak i on zaváhal. „Řeknu ti, co uděláš. Nyní otevřeš ty dveře," syčela skrze zuby, „a příště, až se mi pokusíš odporovat, tě nechám zbavit tvého rytířského titulu a vykážu tě z hradu. Nebo bys snad raději veřejné zbičování?"

Nepoznávala jsem svůj hlas. Nepoznávala jsem samu sebe, jenomže měsíce prožité v Perelu mě mnohé naučily. Pokud nebudu jednat tvrdě a nekompromisně, povalí mě na zem a převálcují. 

Má slova zabrala. Zamračil se, pokynul hlavou a ustoupil stranou. Pomocí gesta rukou a výrazu v obličeji dal ostatním rozkazy, které jsem sama nedokázala rozluštit. Nebylo to ale zapotřebí.

Srdce se mi bláznivě rozbušilo a poté bolestně stáhlo. Odolala jsem třasu a zpevnila nohy, které se mi zdály jako z želé. S hrůzou jsem si vzpomněla na jablko Samerů, které se mi stále válelo na stolečku v salónu. Musela jsem to ale vydržet. Jen chvilku a zajdu si pro něj. Stačilo s ním jen promluvit a najít řešení. 

Pohlédla jsem na Werna. Ten pokynul hlavou. Rytíř u dveří pozvedl ruku ke klice a položil ji na ni. Vyčkával na můj rozkaz. Ostatní rytíři a strážci mě pozorovali. Nebyla jsem připravená. Na něj ne. 

Nevím, co přesně mě donutilo přikývnout, ale stalo se tak. Má hlava klesla a znovu se napřímila. Ztěžkla mi ramena. Sevřel se mi žaludek. Na čele mi vyrašil chladný pot. Krk mě začal znovu svědit. 

Rytíř kliku zmáčkl a druhou rukou udělal to samé s levým křídlem. Za pár sekund se ozvalo skoro neslyšné zavrzání. Dveře se otevřely dokořán. Ovanul mě jemný průvan a vůně divokých lesů. Měkké světlo svící se z pokoje linulo až na chodbu. Udělala jsem se stáhnutými vnitřnostmi krok kupředu. Pohltil mě stres a panika. 

Jak jsi dnes nádherná, má Neol. 

Zahnala jsem tu vzpomínku zatřepáním hlavou. Wern vstoupil za mnou. „Zůstaň u dveří," řekla jsem tiše, když jsme vstoupili dovnitř a dveře se znovu zavřely. Uvěznili mě tam spolu s ním. Liška v doupěti nestvůry. „Co dnes uslyšíš a uvidíš," šeptala jsem, „se nikdy Relon nedozví. Ne pokud to nedovolím."