ČTYŘICÁTÁSEDMÁ

431 36 23
                                    

Jednou jsem se probudila při cestě hustým potemnělým lesem. Vločka se vyhýbal padlým kmenům, popínavým rostlinám a nerovnostem půdy. Mžourala jsem na okolí a snažila se udržet vzhůru. Byla jsem tak moc unavená. Magie mi stále proudila v srdci, avšak to bylo jejím vězením.

„Spi dál," zaševelil mi do ucha hluboký hlas a silné ruce zpevnily svůj stisk okolo mého pasu. Cítila jsem, jak se pode mnou stále pohybuje kůň. Ardelova vůně se vznášela okolo jako lék na všechno.

Postupovali jsme dál za chlapcem s namodralými šupinami. Ten po nás hodil tázavým pohledem, když spatřil, že pomrkávám očima a hlava mi malátně padá zpět na mou hruď.

„Až se něco bude dít, vzbudím tě," dodal Ardel posléze. Víc říkat nemusel. Propadla jsem se do říše snů, kde se tvořily příběhy blahé, i nepřípustné mému nitru. Sny, kdy jsem zabila poloboha v Chrámu Nočních můr a Ardel mě nakrmil svou krví. Sny, kdy jsem ukončila život Dravce bohů při rituálu v Perelu a chladnokrevně nechala dívku s jedním slepým okem vykrvácet na chodbě chladného hradu. Sny, kdy jsem usedla na Dračí trůn ve svých temných šatech a se slastí si uvědomovala, že tělo tyrana visí přímo nade mnou. Mrtvé a zohavené.

Byla jsem i na hlavní cestě vedoucí k Neumírajícímu paláci, kde po ní leželi zranění, krvácející Lezumové. Nemohla jsem jim pomoct. Udělali to Relové. Relové, kterým jsem nyní vládla a sloužila. Zasluhovala jsem si hněv svých bohů, ačkoliv jeden z nich byl mým otcem. Ten, který kdysi dávno, tak dávno, že si to již ani náš národ nepamatuje, stvořil Lezumi.

Ardel a já jsme byli potomci těch, kteří stvořili dva národy, jež mezi sebou měli po staletí rivalitu. Bohové to tak chtěli. Doufala jsem tedy, že nás povedou i nadále. Že i přes všechny nesnáze, zoufalost a bolest se dostaneme až na úplný konec. Ať už to měla být smrt, nebo cokoliv jiného. Byla jsem jejich Dítě nebes a oni si semnou mohli dělat, co se jim zachtělo. Byla jsem loutka bez možnosti volby. V mém snu jsem byla nikdo.

~

Ocitla jsem znovu na bitevním poli. Okolo mě hořely prapory tmavě šarlatové barvy, jakou má jen zaschlá krev, se znakem nedokončeného kruhu. Mimo ně se v krvi máčely prapory oranžové, bílé, hnědé a modré barvy. Na nich byly vyobrazeny symboly kmenů Lezumu.

Ovál mě ledový štiplavý vítr nesoucí s sebou železitý pach krve. V dáli se táhla k výšinám hora. Nenaháněla mi hrůzu. Znala jsem jí. Cítila jsem jí. Jakoby tepala životem. Věděla jsem, že pod ní je schované v azurové vodě dračí vejce. Jediné a poslední na tomto kontinentu.

Temná krajina zamrzlá ledem byla pokryta těly. Někteří živí okolo mě stále pobíhali jako rozmazané šmouhy a střetávali se s zběsilým křikem s dalšími protivníky. Slyšela jsem bojovou vřavu a nářek umírajících. Viděla jsem fialovou vlajku s černým havranem, jak se mi mihla před očima. Zlatá vlajka se symboly hor. Tolik různých praporů.

Oblohu pokrývalo mnoho hustých mraků, které v záři umírajícího slunce krvácely spolu s obyvateli kontinentu Zeras. Když jsem pohlédla na vlastní ruce, viděla jsem na nich čerstvou krev. Nebyla má.

„Běž odtud!" zařval hlas po mé pravici a někdo mě popadl nešetrně za ramena. Třásl se mnou, mezitím co mi z ruky vypadl krásný umně kovaný meč.

Viděla jsem jeho temné oči. Obličej mu místo pih pokrývaly krůpěje krve, potu a špíny. Vlasy skoro až černé barvy se mu lepily k čelu. Na hlavě mu čněly dvoje rohy a k tomu na ní seděla temně vyhlížející koruna z propletených větviček s trny. I ona byla potřísněna tekutinou života a smrti. Znala jsem ji. Sama jsem mu ji kdysi nadsadila.

Plameny zkázy ✔Waar verhalen tot leven komen. Ontdek het nu