Plameny zkázy ✔

ČTYŘICÁTÁPRVNÍ

Ještě to poledne jsme stáli před vstupem do našeho úkrytu a hleděli do nekonečna se táhnoucího lesa. Kmeny obrovských stromů pnoucích se do ohromných výšek, skoro jako velikáni v Lezumu, se zdály zbarvením téměř černí - hladké a téměř jako z kovu.

Do listů barvy rubínů se opíraly paprsky slunce a ty díky němu krvavě zářily. Na zem pokrytou tvrdými stébly trávy ale nedopadaly.

V každém stínu mohlo číhat monstrum. Kupodivu jsem zatím nezahlédla žádné z těch, jež jsem vnímala okolo mě po dlouhé měsíce. Jako by se i ony stíny bály vkročit na toto prastaré území. Čpělo to zde něčím povědomým. Sladká vůně se nenápadně slévala se slanou... Magie.

Ardel na mě pohlédl s vážným výrazem a uvažoval. Ani jeden z nás neměl ponětí, kterým směrem se vydat, abychom ženu z mých snů našli. Pamatovala jsem si z nich jen útržky.

„Vyrazíme hlouběji do lesa," rozhodl nakonec. Snažit se ho přesvědčit o návrat na světlo dne by bylo zbytečné. Snažila jsem se o to jen jednou mezitím co jsem se k němu s více rudými tvářemi a studem tiskla stále nahá a brala si nestydatě jeho tělesné teplo. Rozmluvil mi to velmi rychle. Znal barona Urtela. Pokud o něco usiloval, vždy to dotáhl do konce. Neexistoval úkol, jež by nedokončil. Pokud nás chtěl chytit, už vyslal své nejlepší stopaře, aby nás našli. Nebo možná dokonce Lovce.

„V tyhle momenty lituju, že běžně nechodím se zbraněmi zastrkanými všude možně pod oblečením," prohodila jsem tiše a opatrně ho následovala. Dával pozor na to, kudy kráčíme. Nenápadně se otáčel a zkoumal okolí, jako by se tomu učil odmala. Možná, že také učil. Co já o něm věděla? Pramálo. Stejně tak jako on o mně.

„Kdybys to tak dělala, už bys byla jejich váhou tisknutá ke dnu řeky," odvětil suše a zastavil se před jedním ze stromů, které sem očividně nezapadaly. Byl seschlý, zčernalý a vypadal, jako by ho něco sežehlo na uhel. Přesto mu větve rostly zcela rovně. Působily jako bodce, na které se měl neopatrný návštěvník domova monster nabodnout a vykrvácet.

Ardel neváhal, přistoupil k němu a začal lámat jednu z větví. Šlo to ztěžka. Viděla jsem, jak se dřevina neviditelně brání. Zabral plnou silou, až se mu napnuly všechny svaly v těle a zaúpěl námahou, načež se větev konečně s naříkáním ulomila. I uvnitř byla kompletně černá. Ten strom nejspíš nebyl mrtvý. Ohrnula jsem nad tím ret a tiše se omluvila stromu, který jsme takto zneuctili.

„Snad neprosíš o odpuštění mrtvý strom?" nadzvedl obočí a pobaveně se ušklíbl. Počastovala jsem ho omrzelým výrazem a odstoupila od zraněného stromu.

„Stále žije. Takto jednoduše vypadá. Bolelo ho to," komentovala jsem. Cítila jsem, jak syčí bolestí a třese se. „Už to vědí i ostatní," pronesla jsem a pozvedla hlavu vzhůru. V zarudlých korunách se prohnal vítr a stromy si mezi sebou neslyšně povídaly o novém nebezpečí. Naskočila mi husí kůže a mráz projel celým zkřehlým tělem. Stále mi bylo chladno, i když se mi Ardel pokusil vysušit oblečení svým teplem. Boty nijak oteplit nešly a tak jsem usoudila, že bude lepší, když budu raději chodit bosa.

„Blbost," odfrkl, ale stejně jsem v jeho výrazu spatřila zaváhání. Musel to cítit také. Tento les dýchal. Byly jsme jako škůdci na hřbetu obra. „Pojďme," pobídl mě a přitáhl si mě k sobě. Otřásla jsem se při doteku teplé dlaně na svých bedrech. Všiml si toho a připomenul mi, že kdykoliv můžeme zastavit a on mi poskytne své teplo. Kdyby jen věděl, že to nebylo jen kvůli chladu, který mě obklopoval. Raději jsem jen přikývla a naznačila, ať vyrazíme. Chtěla jsem tu ženu najít co nejdřív. Znepokojoval mě ale fakt, že v mém snu byla všude voda - hromada černé vody. Tady byla jen rašelina.