Plameny zkázy ✔

TŘETÍ

ANITA A TERRA

Uháněly krajinami. Cesty je vedly skrze vesnice a města, husté lesy plné nebezpečných stvoření i přes dlouhá údolí a potemnělé skály. Jejich statní oři měli i po tolika týdnech stále dost energie a síly na to, aby je nesli tam, kam je váli povinnosti.

Navštívily nespočet čarodějnic, vědem i pochybných bytostí, které se chvástali svými ojedinělými dary vidění. Pátraly i po svém druhu - elfích. Avšak ať už zavítaly kamkoliv a našly kohokoliv, nikdo jim nebyl schopný nebo ochotný prozradit, kde se mladý Lezum nachází. Vždy jen pověděli, že není na nich, aby tuto otázku zodpověděli. A když se zeptali na význam Dítě nebes, odpověděli úplně stejně: Není na mně, abych Vám tuto otázku zodpověděla.

A tak se trmácely údolími a stezkami zalitými rudými odstíny podzimu i zchřadlé krajiny. Slunce se zvedalo zpoza obzoru a zase zacházelo, jak dny míjely týdny.

Sem tam si našly práci a nechaly se najmout na jednu či dvě vraždy. Terra si libovala v luxusu, drahém oblečení a prvotřídním ubytování a tak jim nezbývalo nic jiného, než prázdné měšce znovu doplnit.

Před dvěma dny dostaly jedinečnou nabídku. Jeden muž si objednal vraždu druhého muže a zase naopak. Když nad tím toho večera v hostinském pokoji diskutovaly, shodly se na tom, že si to vyřeší po svém. Nechaly si zaplatit předem poloviční částku od každého a následně vymyslely plán.

Nyní ale mířily zcela někam jinam. S těmi muži si poradí později.

Míli od pobřežního městečka Rewall se nacházela menší jeskyně, které se většina lidí z daleka vyhýbala. Podle nich v ní žila stará elfka obdařena viděním budoucnosti. Občas si k ní chodili pro rady, jež prý pokaždé pomohly. A tak jí nechávali na pokoji. Neměli zapotřebí se s ní pustit do křížku. A to se Anitě a Terre nanejvýš hodilo. Jestli ráda dávala rady do života, mohla by pomoci i jim.

Plížily se opatrně podél roští. Sice neměly žádné podezření na případné nebezpečí, ale i přesto nechtěly riskovat. Obě se obestřely neviditelností a potichu našlapovaly vpřed. Les se pohroužel do noční tmy. V korunách stromů vyl vítr a listí zbarvené nočními i denními mrazy poklidně šelestilo.

Vedle pohopskával malý králíček. Obezřetně se rozhlížel. Nejspíše ho z bezpečí nory vyhnal hlad.

Pokračovaly lesem dál, až narazily na skalku. Ta byla skryta pod nánosy spadaného listí, větviček a keřů. Jen stěží by poznaly, že je to ono, kdyby v ní nenašly nenápadné dřevěné dveře, ke kterým vedla cestička vytesaná do kamene. Na ní se povalovala popadaná hlína a kamínky spolu s listy. Ty díky šeru nabíraly pobledlých hnědých odstínů.

Obezřetně si prohlédly okolí a došly opatrně až ke dveřím. Ty byly velmi prosté. Jen stlučená prkna. Vyhlížely ale v adekvátním stavu.

Anita natáhla ruku v pěst, ale zaváhala. Bylo by dobré počkat alespoň jeden den, sledovat ty dveře a odhadnout, co přesně je obyvatelka skalky zač. Na to ale neměly čas. Věděla to stejně dobře, jako její sestra. Čím více času jim to zabere, tím déle bude Neol bezbranná. Musely zjistit, kde je Tael.

Nakonec ji ale předběhla Terra. Ta odvážně vykročila vpřed a na dveře krátce zabušila. Ozvala se nepatrná ozvěna. Nad hlavami jim zahoukala sova a zašelestila křídly.

Po chvíli napjatého ticha, kdy obě netrpělivě vyčkávaly připraveny každou chvílí tasit zbraně, se dveře pomalu otevřely. Nejdříve spatřily protáhlé kostnaté prsty s dlouhými ostrými nehty na dřevě dveří, a poté se v nich objevila hlava se svraštělou kůží. Prohnané oči barvy nejčiřejší studánky modře vzplanuly. Její propadlé rty se roztáhly do úlisného úsměvu a do obličeje jí popadaly prameny stříbrných vlasů a odhalily tak špičaté uši.