Plameny zkázy ✔

JEDENÁCTÁ

„Zbláznila ses, Neol?!" rozhazovala rukama Anita a chodila po přijímacím salónku sem tam mezitím, co Terra stála kousek ode mně a s rukama u boků mě zabíjela pohledem. „Nejdřív jsi na nás pěkně hnusná, přímo příšerná, a potom, než se nadějeme, slyšíme, že se korunuje král. No není to šílený?" Aby svým slovům přispěla, bláznivě, až skoro zoufale se zasmála.

„Co sis myslela, že tím získáš?" ozval se Zerel. Gerl si beznadějně povzdechl a promnul si čelo. Věděla jsem, že oba mají práce nad hlavu. Zerel se snažil prosazovat právo pro ostatní bytosti ve Feramu, kteří nyní byli utlačování nově nabytým sebevědomí Relů. Byli to především ti, kteří nám pomáhali v přepadení průvodu v den princových a mých narozenin. Navíc pomáhal hledat Taela. Chápala jsem jeho rozhořčení. Nyní věděl, že je jeho přítel od dětství znovu na svobodě, navíc s polovinou moci, která ještě před pár hodiny patřila mně.

„Jen jsem chtěla něco udělat. Cokoliv. Nečekala jsem, že se stane zrovna... tohle," deprimovaně jsem vydechla a svěsila ramena. Moji nejspíše stále přátelé, se všichni zároveň podívali na mou sklíčenou maličkost. Dokonce i Anita se zastavila ve svém pochodování.

„Víš, co to znamená? To, že je teď králem? To, že máš stále část naší moci?" ptal se Zerel svým chraplavým hlasem. Vypadal ustaraně a unaveně. Všichni jsme byli unavení.

„Že mám o pár problémů míň a o pár zase víc? Asi se to nuluje a zůstávám na tom samém," zaúpěla jsem a snažila se nějak uvolnit šaty. Bylo mi to ale k ničemu. To bych si je musela svléknout úplně.

„Relon se nyní bude bát o svou pozici. Půjde na Ardela přes tebe. Nemůžeme vědět, co tě donutí udělat." Jeho hnědé oči mě urgentně pozorovaly a hledaly známky po souhlasu. Jistě, bylo to zřejmé. Až na to...

„Ardelovi je úplně jedno, co se mnou bude," komentovala jsem suše. „Takže s tím bych si problémy nedělala. Dáte si někdo víno? Hm? Ne? Jen já?" mumlala jsem, zatímco jsem si dolévala číše u stolku. I přes alkohol v mé krvi se mi třásly ruce. Nebylo to mými abstinenčními příznaky. Jen jsem měla strach.

„Ty to nechápeš, že ne?" ozvala se Terra pološeptem.

Odložila jsem karafu zpět na stůl a zapřela se o dřevěnou desku dlaněmi. Pozorovala jsem tekutinu v číši, od které se odráželo světlo svící. „Pokud si od tebe dokázal vzít část magie, co mu brání si vzít i ten zbytek? A Relon není hlupák. Bude Ardelovi nabíhat a nabídne mu tvou krev. Pokusí se ti vzít tvou moc," vysvětlovala důležitě s patrným odporem.

„Tak jim ji dáme," vydechla jsem. „Dáme jim mou krev a magii. Ať si ji vezmou."

„Stále to nechápeš," zaúpěla Anita. „Museli by ti ji vzít všechnu, až do poslední kapky. Alespoň tak o přejímání moci praví ti nejstarší. Zkusili by to. Zabili by tě," poslední slova zašeptala. Zněla, jako kdyby mě chtěla každou chvílí obejmout a umačkat ke smrti. Nebo mě odtud odtáhnout na míle daleko.

„Zlodějko," oslovil mě Zerel. Znělo to tak důvěrně, jako bychom se vrátili o pár měsíců nazpět, kdy mě tak oslovil poprvé. Tehdy jsem se rozčilovala, že žádnou zlodějkou nejsem. Nyní bych o tom mohla silně polemizovat. „Válka je blízko, máme zpět svou sílu, ale stále... Stále Relům chybí jejich ostatní schopnosti. Nesplýváme s tmou, nejsme jí samotnou a navíc," ztěžka vydechl. Cítila jsem jeho nejistotu a napětí. „Neprobudil se drak," dodal vzápětí.

Zatnula jsem dlaně v pěst a více se do stolku zapřela. Zavřela jsem oči. „Já vím," zašeptla jsem v odpověď.

„Relové ho potřebují k vítězství."