Plameny zkázy ✔

TŘINÁCTÁ

Seděla jsem u jídelního stolu ve větším salónku ve východním křídle hradu. Třeštila mě hlava, mírně se mi točila a já ji pro jistotu podpírala rukou opřenou loktem o desku vyleštěného stolu z ebenově černého dřeva. Nevěděla jsem, co zde dělám, ale bylo mi to vcelku jedno.

Arara mě vzbudila chvílí po úsvitu a navlékla ještě v polospánku do zlatých šatů s vlečkou. Vlasy mi zapletla, jak po většinu času Relon přikazoval, a do nich zastrkala zlaté vlásenky ve tvaru zpěvných ptáčků. Ještě jsem si omámeně a pořádně rozespale připnula ke stehnu Naději, která už dlouhou dobu žádnou nadějí vůbec nebyla. Dýka od Taela. Měl zůstat doma. Neměl za mnou jezdit.

Natáhla jsem se pro číši, do které mi již jedna z otrokyň nalila vína. S třeštící hlavou jsem upila a ucítila částečnou úlevu.

Stůl byl celý obložený talíři a tácy s různorodým jídlem. Od pestrého výběru ovoce, voňavého pečiva, až po dozlatova upečeného masa. Zatrnulo mi. Napřímila jsem se a přimhouřila své ospalé oči. Jedna další židle byla na druhém konci čela stolu. Žádná další zde nebyla. A poté jsem se rozpomněla.

Zaklela jsem a začala se zvedat, abych mohla odejít. V tu samou chvílí ale otevřenými dveřmi vešel dovnitř ráznými kroky on; ten, který měl za odpovědnost vše, co se mi stalo; ten, který mě dostal až na samotné dno.

„Nemusíš kvůli mně vstávat," zašvitořil sladce, tak, až z toho trnuly zuby, a stanul za židlí naproti mně. Dělilo nás jen něco málo okolo dvou metrů stolu a dusný vzduch prosycený nepříjemným pocitem pnoucí se mi jako had po hrudi. 

Doprovod královských stráží zůstal stát u dveří a bedlivě nás pozoroval.

Sluha přešel místnost a odsunul mu lehce židli, na kterou se pomalu Ardel usadil. Napodobila jsem ho, ačkoliv jsem dlaně zatínala v pěst a cosi dalšího svíralo mé srdce zarývajíc do něj železné drápy.

Vlasy měl elegantně sčesané dozadu, na hlavě černou korunu s trním, mezitím, co mu rohy zdobily zlaté šperky. Stejně tak v jeho pravém uchu visela náušnice ve tvaru plamenů a dvě náušnice s rubíny. Na sobě měl svou obyčejnou černou košili a volné kalhoty. Rozhodně si užíval své volnosti a ani v nejmenším ho nezatěžovalo, že by měl jako král nějak esteticky vyhlížet. A nebo jsem mu jen záviděla, jelikož já musela být v šatech s korzetem. V nepříjemných, dusivých, neuvěřitelně těžkých, nedovolujících mi dýchat, šatech. Relon mě mučil ve všech směrech, ať už si to uvědomoval, či ne. Chtěl mě mít pod kompletní nadvládou.

„Přišla jsi," konstatoval a se zájmem si mě prohlížel. Mávl ledabyle rukou ke sluhům, stále mě propalujíc pohledem, a jeden z nich mu dolil číše. Jak se zdálo, nebyla jsem zde jediná, která si po ránu dodávala pár zdravých doušků vína. Až na to, že v mém případě jich nebylo jen pár.

Nuceně jsem se pousmála. „Přišla jsem se sem najíst," odsekla jsem a zapřela se do křesla. Dlaň jsem si položila na břicho a raději se znovu narovnala, abych mohla lépe dýchat. Všimnul si toho, ale nekomentoval to.

„To bys mohla i v komnatách," argumentoval.

„Tam se nevejde tolik jídla," opáčila jsem. Pobaveně se uchechtl a začal si sám přendávat jídlo na svůj talíř. Já se ho ani nedotkla.

„Chtěl jsem mluvit o válce," nenuceně povídal a pečlivě si skládal jídlo na svůj zlatý talíř. Zahořkle jsem ho pozorovala a snažila se odolat pokušení se na něj vrhnout a dokončit to, co jsem dříve nedokázala. Dýka mě pálila na stehně a připomínala staré časy.

„O válce, nebo o tom, jak si přivlastnit i zbytek vaší magie?" Zasáhla jsem svými slovy přesně a trefně.

Zarazil se a olízl si s potutelným smíchem suché rty. Poté přendal jeden kus pečiva na pravou stranu talíře a ztěžka si povzdechl.