Plameny zkázy ✔

OSMNÁCTÁ

Jeho sevření bylo pevné a plné upřímné podpory. Přiváděl mě jím do reality, ve kterém jsem odmítala být, ale bez ní jsem byla nikdo. Musela jsem se tomu postavit, čelit následkům svého hrůzného činu. Musela jsem něco udělat. Cokoliv.

„Kde je tělo?" zeptal se klidně, jako by se snad ptal na to, kde mi spadl kapesníček. „Neol," vyzval mě a jeho teplý dech mi ovál šíji. Tiskla jsem se k němu skoro až dětinsky vystrašená představou toho pocitu, kdy dýka prorazila maso a zarazila se o bílou kost. Ten moment se mi vypálil do paměti jako cejch.

Vrah. Vrah. Vrah.

„Oni už ho našli," zlomil se mi hlas. Jako na zavolanou se rozrazily dveře od komnat z chodby. Neviděla jsem do nich, jen jsem cítila, jak k nim Ardel pozvedl hlavu. Stále na mě spočíval svými pažemi a spíše je ještě o to více ochranářsky zpevnil, než že by plánoval pustit mě do světa nepěkných hrůz a smrti.

„Našli tělo," ozval se hluboký drsný hlas ode dveří.

Vrah, vrah. Byla jsem vrah. Budu za to hořet na hranici.

Ardel se nenápadně napnul. „Koho?" zeptal se raději muže, než aby ze mě mámil další detaily.

„Pomocnice z kuchyně, můj králi. Hledáme vraha a stopy vedli až sem, takže předpokládám..." umlkl. Musel zpozorovat, že stopy vedou až ke mně. Šaty jsem měla nejspíš zezadu špinavé od krve. Dech se mi znovu zrychlil. Modlila jsem se nazpět ke svým bohům, aby mě Ardel nevydal na smrt. Zabití se trestá trestem smrti. Alespoň, co se Lezumu týkalo.

„Kdo našel tělo? Kdo ho všechno viděl, Leyi?" ptal se pohotově. Zněla mu v hlase jistá nervozita.

„Má skupina. Slyšeli jsme křik a-"

„Kdo další viděl tělo?" domáhal se odpovědi.

„Otrokyně od služebných, můj králi. Prý též zaslechly křik, ale nemám tušení, co dělaly v této době v oné části hradu. Mám to nechat prošetřit?" Tón měl fádní. Nezněl nijak přehnaně nadšeně z toho, že by uprostřed noci měli začít vyslýchat služebné.

„Do rána chci vědět, co tam dělaly. Chci, aby..." A dále mé myšlení odplulo úplně jinou cestou, než putovalo dění okolo. Jediné, co mě drželo při patrném vědomí, byl jeho stisk a přítomnost mísící se s poklidnou vůní. Nemohla jsem mu na sto procent důvěřovat a zbaběle omdlít. Nevěřila jsem mu. A přesto jsem jako první zamířila k němu. Ta myšlenka mě udeřila jako facka. Určitě to mělo logické vysvětlení. Bylo to strategické. Ale také pěkně hloupé.

„Necháte mě upálit?" zašeptala jsem nepřítomně, když nás znovu pojídalo nesnesitelné ticho. Muži již opustili komnaty.

„Samozřejmě, že ne. Byla to jen otrokyně," snažil se mě upokojit. 

„Byla to Relka," nasucho jsem polkla, částečně rozhořčena, že to bere na tak lehkou váhu. Na druhou stanu se mi sobecky ulevilo, že nebudu hořet mezi plameny, jež by pomalu a bolestivě pojídaly mé maso zaživa.

Cítila jsem čím dál tím zřetelněji teplo, sálající z jeho těla. Přímo žhnul. Plál.

„Tady nejsi v Lezumu. Zde hrajeme podle jiných pravidel. Když se nestaneš vrahem, staneš se objetí. Dnes sis obhájila svůj život," zněl krutě upřímně. „Vcelku se divím, že jsi vyhrála. Jsi zase opilá," rýpl si do mě. „To se na tu dýku musela napíchnout snad sama, ne?" pokusil se o vtípek. Ztuhla jsem ještě víc a nasucho polkla. Rozechvěla jsem se přílivem vzpomínek. Pochopil jeho nevydařený vtip a raději zmlkl.

Pomalu jsem se odtáhla. Začínal mě polévat stud, který jsem do teď přes veškeré ostatní pocity nevnímala.

„Krvácíš," poznamenal, co si všiml mé dlaně, ze které stále stékala krev. Skoro bych na ni zapomněla. Také mě bolela zezadu hlava, jak jsem se do ní praštila o podlahu.