Plameny zkázy ✔

KONEČNĚ VOLNÁ

Okolní lesy - tmavé, nelítostné a přesto konejšivě tiché - nám poskytovaly dostatečný úkryt jak před krutými zimními bouřemi, tak i nežádanými zraky zbloudilých duší. Mezi stromy stálo nespočet stanů, táhnoucí se tam, kam až ani mé oči nedohlédly. Bylo zde tolik bytostí, až mi z té ojedinělé krásy přecházel zrak.

Keern se se svou skupinou odebral na volné prostranství a ihned první den postavili stany a založili táborové ohně. Jedině kouř mohl nepříteli prozradit, že je zde něco nepřirozeného. Do těchto lesů ale zavítal v posledních dnech jen málo kdo. Královská armáda byla shlukována před hlavním městem a tudy by se odvážil jet jen blázen. Široko daleko nebylo nic, co by stálo za tu námahu se trmácet až sem.

Seděla jsem schoulená u jednoho z ohňů a pozorovala s lehkým úsměvem na rtech Gerla, jak pomáhá jednomu ze sotva odrostlých chlapců vylepšit bojový postoj. Radil mu, kam dát nohy, do jaké výšky pozvednout ruce a jak si poradit s postavením celého zbytku těla. Mladík se učil rychle. Užasle na Gerla hleděl, když mu ukázal, jaké výhody to při výpadech přináší a jakou stabilitu při tom získává. 

Stočila jsem hlavu, když si ke mně přisedl Zerel a s heknutím si natáhl nohy před sebe. Celý den lítal přes celý tábor, řešil spory a připravoval plány do budoucna, které jsem si za dnešní den ani já nevyslechla.

Zmoženě se na mě usmál a kývl na pozdrav. V ruce držel železný hrnek, ze kterého se kouřilo. Cítila jsem vůni bylinek.

„Před hodinou dorazil zvěd," sdělil mi tiše a zadíval se do ohně před námi. Nikdo jiný u něj neseděl. Měli jsme soukromí. Nechala jsem ho, ať pokračuje. „Přinesl zprávy z Perelu. Urtel se prohlásil za dočasného vládce - ne však krále. Jak se zdá, koruny se záhadným způsobem ztratily. Možná právě proto se neprohlásil králem."

„Koruny se ztratily?" podivila jsem se. Přikývl. Stiskla jsem rty a přitáhla si plášť blíž k tělu. Z oblohy se pomalu snášely ojedinělé vločky a dopadávaly nám do vlasů, načež okamžitě roztávaly.

„Armáda je téměř připravená. Relů několik desítek tisíc. Vede je sám Urtel s pár vojevůdci. Vyčkávají na to, až dorazí zbytek vojáků a poté se vydají na pochod na západ. Tam by mělo dojít ke střetu, alespoň podle nejnovějších zpráv. Jsou tam k tomu vhodné podmínky."

„A armáda Konečného kontinentu?" zeptala jsem se nejistě. 

„Dva měsíce do příjezdu. Zimní bouře se nad mořem rozpoutaly v plné síle. Podle mě nepočítali s tím, že se přiženou. A už vůbec ne s tím, že budeme připravení." Přikývla jsem a povzdechla si. Měli jsme dost zásob. Všichni se složili a z vybraných peněz se postupně sváželo jídlo z celé země tak, aby si toho nikdo nevšiml. Mohlo vydržet na další dva, tři měsíce. Nepočítaje zvěř, kterou dennodenně lovili a pekli nad ohni.

„Máme necelé dva měsíce na to získat trůn nazpět," uvědomila jsem si. „Dva měsíce." Bylo to příliš málo času. 

„Vymyslíme plán. Dost dobrý na to, aby vyšel," prohlásil povzbudivě a upil svého teplého nápoje. Sykl, když si spálil jazyk o vařící vodu. Pobaveně jsem se mu vysmála, načež mě počastoval ironickým uculením a vyplázl na mě popálenou špičku jazyku.

Zazubila jsem se na něj a pozorovala, jak se dlaněmi hřeje o horký hrnek. Poté jsem však zrakem sjela ke kopci, kde se stromy rozestupovaly a tvořily volný průhled na oblohu a to, co se nacházelo za koncem lesa. Byl zcela zasněžený. Jen tmavé šlápoty porušovaly netknutou bělostnou pokrývku. A mezi tím sněhem a vysokými stromy, nade všemi v táboře, stál Ardel. Hleděl někam do dáli, kde se táhla vyprahlá krajina. Černý plášť za ním vlál v mrazivém vánku a bílá kožešina okolo krku mu přímo kontrastovala s temnými vlasy. Stál hrdě, nezlomně. Netušila jsem ale, zda se tak i cítí.