Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁŠESTÁ

Baron Urtel se nesl na svém koni jako pravý válečník. Neměl na sobě žádný dlouhý kožený plášť prošívaný zlatou nití, přímo křičící do světa, že je něco víc. Ne. Ten status nechutně bohatého pitomce si již zamluvil Ardel, jedoucí celou cestu po mém boku prohazující vtípky rytířům okolo. Jediný Wern se nesmál. Zato jeho otec jel v čele ve svém černém brnění lesknoucím se v paprscích slunce, které čas od času prostoupily skrze husté mraky.

Postavu měl bytelnou - široká ramena, krk, paže, nohy. Dokonce i jeho posed na koni vyzařoval silou a autoritou. Rudé vlasy mu vlály ve vánku a nelibě se cuchaly. Jeho tvář sežehlou ohněm jsem viděla jen jednou, a to když se k nám jeho skupina přidala za městem a on se uráčil pozdravit své vládce. Nebylo to tak hrozné, jak jsem si vysnila. Hojivé masti bohužel dělaly v jeho případě zázraky.

„Jestli ho hodláš zabít," špitla vedle mě Terra, „alespoň se předtím chovej nenápadně, nebo k tomu rovnou použij smrtící zbraň. Pohledem ho nesežehneš." Poté se odmlčela, přimhouřila oči a dodala: „Alespoň doufám."

„Nehodlám ho zabít," ucedila jsem směrem k ní a nahodila neutrální výraz. Podhled jsem raději odtrhla od muže, který si jednou vyslouží patřičný trest za to, co udělal mé přítelkyni. „Je naším spojencem," řekla jsem suše.

Terra uznale pokývala hlavou, ale ani za mák mi nevěřila. Prozradil to její rošťácký úšklebek. Anita jela vedle Ardela a o něčem s ním v tichosti rozmlouvala. Rytíři v jejich přítomnosti byli ostražití. Chránili svého krále. Já jim na druhou stranu byla vcelku ukradená. Anita najednou vycenila zuby, něco zavrčela, poté ho počastovala vulgárním gestem, obrátila koně a zařadila se na konec družiny. Zasmušile si nasadila kápi na hlavu a jako osamělý vlk následovala naše šlépěje.

Ardel nahodil nic neříkající výraz a zahleděl se nenuceně do krajiny. Když jsem se ho ptala o co šlo, odbyl mě s tím, že to nic nebylo. Terra se po chvilce sebrala a jela za svou sestrou.

„Stejně mi to poté řekne," utrousila jsem. Na to pokrčil rameny a začal se bavit s rytířem za námi. Ten mu rozpačitě odpovídal a až přehnaně se zubil jeho vtípkám.

Nakrkle jsem se zachumlala do vlastního pláště a raději se soustředila na cestu.

Týden s ním nevydržím. Nemluvě o tom, že můj zadek začínal z nepřetržité jízdy nehorázně bolet. Stejně tak se ozývaly ztuhlé svaly v celém těle. Nedovedla jsem si představit, jaké to bude, až k večeru sesednu. Zato Iseov nic nenamítal. Jak se zdálo, Popo se o něj staral více než dobře.

Stočila jsem pohled ke svému sedlu, kam jsem nechala uvázat kožené pouzdro a vak navíc. Nikdo nevěděl, co si s sebou beru a tak to i mělo zůstat. Artefakty elfkám dám, až nastane čas. Zatím si je nechám u sebe. Jen pro jistotu.

*

K večeru se od jihu přihnaly husté mraky a začalo poprchávat. Zežloutlá tráva se lepila k zemi a cesty, po kterých jsme putovaly, rozmokly, a stalo se z nich postupem času bahno.

Když jsme zastavili u menšího lesíku a stráže začaly stavět stany, třepotala jsem se zimou a čekala, až někdo z nich rozdělá oheň. Elfky se mezitím jako malé děti - snad si neuvědomujíc, že jim je již přes tři sta let - hádaly o jedno místo u stromu, které vypadalo nejsušeji. Dokonce přišlo i na používání magie, což ostatní s úžasem pozorovali a nenápadně se tím zuřivým představením kochali. Jak se zdálo, Anita byla od rozhovoru s Ardelem neustále jako na jehlách a zdála se dost naštvaná. Nic mi ale nechtěla říct.

„Jen aby bylo jasno," zamumlala jsem do ticha, které prorážely jen kapky deště bubnující o látku stanu. „Spím tady jen proto, že u elfek místo není, a nikoho nenapadlo vzít stan i pro mě." Schoulila jsem se do klubíčka a natlačila se na jednu z plátěných stěn. Byla mi nehorázná zima. Nešlo mi do hlavy, jak si ze sebe mohl sundat plášť a přikrýt se jen slabou dekou.

„Nic jiného jsem ani neočekával," prohodil. Ležel na zádech a koukal se do šikmého stropu, který byl jen pár stop nad námi. Rozhodně to nebylo přístřeší hodné krále a královny. Ardel ale trval na tom, že nepotřebujeme nic extra. Za to jsem ho proklínala. Kdybych nebyla tolik vyčerpaná, mohla jsem se příprav na odjezd účastnit a nemusela mrznout na prochladlé zemi pod titěrným stanem jen kousek od něho. Alespoň, že jsem byla dost malá na to, aby mi nečouhaly nohy ven, kde by byly na obdiv dvojici stráží.

„Cítíš se v pořádku?" zeptal se náhle. „Byl to tvůj první den bez jablka."

Zatnula jsem čelist a objala se pažemi. Pouzdro s mečem a váček s lucernou leželi vedle mě.

Nebylo mi dobře. Nedokázala jsem si již ani představit, co to je za pocit, být v naprostém pořádku. Drogy mi v jistém smyslu chyběly. Přinášely mi blahé zapomnění a pocit rozkoše. Ale můj slib Emer... Musela jsem se vzchopit. Musela jsem uchopit to, co mám. Jen jsem netušila jak. Doufala jsem, že mi to brzy Ona vysvětlí, ať už to je kdokoliv.

„Mlč. Chci spát," zabručela jsem nepříjemně a zavřela oči. Nebyla jsem ani tak uražená jeho směšným návrhem, ani ničím, co tento týden, nebo ten předchozí řekl. Jen jsem... Nedokázala jsem z hlavy dostat jeho vyrovnanost poté, co stanul vedle Emer. Na jeho ledem prostoupený pohled, jež na mě upřel s naprostou lhostejností o můj osud. Nechal mě trpět, zradil mě, pokořil mě, zničil mě. A ačkoliv pro mě kdysi obětoval svou nesmrtelnost, nemohla jsem mu nic z minulosti zapomenout. Jen bohové ví, jaké byly jeho pravé úmysly. Možná, že mě kdysi doopravdy miloval. Ale i ta slova mohla být lež. Byl to lhář. Zničil mě... Zničil.

Až když jsem pomalu upadala do říše plné mrtvolných očích a krve, do říše, kde mě mé svědomí trestalo za hrůzné činy a ještě hrůznější vzpomínky, jsem pocítila, jak na mě uložil těžkou látku svého pláště. Odhrnul mi něžně vlasy, které mi popadaly do bledého obličeje a nepatrně, skoro až s ostychem, mě svou horkou dlaní pohladil po tváři. Nic neřekl, ani neprohodil, jen si hluboce povzdechl a ulehl zpět na své místo.

„Sni sladce, Neol," zašeptal přeci jenom.

Sladké sny se mi tu noc ale nezdály. Byla v nich jen krev, smrt, bolest a Ona. Protože mě volala. Protože na mě čekala. Trpělivě vyčkávala stovky let a já konečně přijdu. Jsem blízko, tak moc blízko a Ona mě vidí a volá mé jméno v ničivé temnotě plné nicoty a bílého ohně.