Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁ

Své mdloby a závratě jsem už nedokázala potlačovat. Bylo mi příšerně. Od té doby, co mě dovedli do mých komnat, jsem jen seděla na posteli a zvracela. Třásla jsem se a přála si omdlít, abych už nic nevnímala. To se ale nestalo.

Emer byla mrtvá a byla to má chyba. Jen má a nikoho jiného. Ardel mě varoval, že je to špatný nápad. Zabila jsem svou přítelkyni vlastní hloupostí. Přivedla jsem se do toho sama.

Brečela jsem vyčerpáním a bolestí rozpínající se mi po hrudi. Pradávná moc se znovu vtáhla hluboko do stínů mého nitra a vyčkávala na další příležitost se předvést. Neviděla jsem přesně, jaká bouře okolo mě v cele proběhla, ale dokázala jsem si to živě představit.

Vše bylo spáleno. Plameny musely sežehnout vše, na co narazily. Nikoho jsem ale nezranila. Jen otec Emer měl popálenou ruku a pravou část obličeje. To jsem viděla dřív, než mě Ardel dovedl do bezpečí. Barona ale nikdo neodzbrojil a ani ho nestrčil do cely. Stál tam a s popáleninami pozoroval, jak celá od krve odcházím pryč. Zabil svou dceru. Zabil mou přítelkyni. Bude pykat za to, co udělal.

„Ach, Neol," povzdechla si Anita, když mi zaplétala vlasy do copu. „Je mi to líto," zaševelila. To mě rozbrečelo ještě víc. Všem to bylo líto, ale co s tím mohli udělat? Nemohlo jim být líto, že je Emer mrtvá. Bylo jim líto mě, protože jsem se znovu hroutila.

„Ten alkohol ti nepomáhá," prohlásila vedle mě Terra, která se mračila na celé kolo od té chvíle, co s Anitou přispěchaly na pomoc. „Je ti špatně kvůli němu. Přestáváš to zvládat. Ne že bys to vůbec někdy zvládala." Ihned na to vykřikla, když ji Anita praštila takovou silou, až skoro spadla z postele. Uraženě si začala mnout rameno.

„Takhle na ni nemluv! Ne teď!" vrčela na ni podrážděně a konejšivě se na mě usmála. Popotáhla jsem. Znovu se mi nadzvedl žaludek, ale už jsem neměla co vyvrhnout. Zprudka jsem dýchala a třásla se jako při zimnici. „Svatbu přesuneme. V tomhle stavu tam jít nemůžeš."

Svatba. Ano. Měla být dnes po západu slunce.

Roztřeseně jsem se napřímila. Stále jsem rukama objímala mísu z porcelánu. Hrozně to z ní táhlo.

„Udělám to. Vezmu si Ardela," polkla jsem a nadechla se. Podívala jsem se směrem k oknu, za kterým jsem spatřila, jak obloha tmavne a slunce se sklání k západu. Už nezbývalo moc času.

„Jsi na tom špatně," argumentovala Terra. „Nedovolím, abys tam šla!"

„Nemusíš mi nic dovolovat," obořila jsem se na ni. „Jsem královna." Obdarovala jsem ji tvrdým pohledem. Oči jsem musela mít rudé nejen od alkoholu, ale i pláče. Celá jsem se musela zdát být zalita krví a bledým mramorem. Šaty a plášť pokrytý krví jsem nechala vyhodit. Už nikdy ty šaty nechci vidět. „Zachráním Feram a celý kontinent. Musím si ho vzít, abych-" nedokončila jsem větu a znovu se předklonila k míse. Anita mě hladila povzbudivě po zádech.

„Doneste mi jablko a přiveďte Araru," požádala jsem tiše. „Musím se připravit na svatbu," vydechla jsem. Doufala jsem, že se udržím alespoň na nohou.

„Dobrá," přikývla Terra. „Tím pádem pro tebe mám dokonalé šaty na svatbu. Lepší, než ty, co ti nacpaly. Chtěla jsem je sice pro sebe, protože takový mistrovský kus je vzácnost, ale... uvidíš." Vděčně jsem se pousmála. Všechno bude lepší než to, co jsem měla mít na sobě. Cokoliv, jen ne rudou.

⁓

Arara mě znovu vykoupala. Pro tentokrát mlčela. Nehudrovala, neměla narážky a přednášky o tom, jak by se měla chovat královna. Místo toho mě jen připravila na nadcházející cestu kočárem.