Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁOSMÁ

„Je to tvá poslední noc, kdy nejsi vázaná sliby svému manželi," zaculila se Anita. „Tak co chceš podniknout? Můžeme si nechat přinést jídlo a pití a mohla bych ti předčítat nějaké knihy. Nebo bychom se mohly jít projít ven. Nebylas venku několik měsíců, to není zdraví," nabízela mi. Terra se křenila a otráveně se přehrabovala v mé truhličce se šperky, až to cinkalo.

„Jistě, mami," odfrkla jsem ironicky. „Jsem nezdravý samo o sobě," ušklíbla jsem se a natáhla se na měkké posteli.

Ta tmavá nebesa jsem stále nenáviděla. Víc jsem ale nesnášela představu, že se sem Ardel doopravdy bude chtít nastěhovat. To raději budu spát na zemi, než s ním ležet v jedné posteli. Jo. Zem bude dobrá. Nebo skopnu s láskou jeho.

„Nebo můžeme zůstat tady a jen si povídat o čemkoliv chceš," pokrčila rameny. Terra se u stolku se šperkovnicí pobaveně zasmála, až si uchrochtla. Poté mlaskla jazykem a stočila k nám hlavu. Měla pozvednuté hnědé obočí a výraz říkající: to vážně?

„Má milá sestřičko. Zdá se mi to, nebo se měníš v nesnesitelně nudného elfa? Ten vztah ti nedělá dobře."

Anita uraženě našpulila rty a propálila Terru varovným pohledem.

Přetočila jsem se na bok, abych na ní lépe viděla a podepřela si hlavu rukou.

„A ty Neol. Je to tvá poslední noc. To si nechceš alespoň trochu užít? U nás, co si pamatuju, tak se ženy vydávaly hledat poslední zábavu u jiných mužů, než to bude nepřípustné," mrkla na mě.

Zrudla jsem jako rak a zakroutila hlavou.

Protočila panenkami. „Fajn. Tak ne. Ale můžeš si jít ještě někam užít alespoň svobodně, než budeš mít na ruce ten hloupý prsten. Ne že by byly prsteny špatné, ale ty svatební... Fuj."

Postavila se na nohy a zaklapla za sebou šperkovnici. Na ruce jí přibylo několik prstenů a jeden náramek. Ve špičatých uších se jí pohupoval nový pár náušnic, které jsem čirou náhodou kdysi dostala od Ardela. Jen ať si je nechá.

„Dnes, má milovaná přítelkyně, vyrazíme do města," vyštěkla ďábelským smíchem a zvrátila při tom hlavu dozadu. Nervózně jsem se podívala na Anitu, která už si přikládala zoufale dlaň k obličeji a kroutila hlavou. Terra se ke mně blesku rychle přihnala a klekla si k posteli. Ruce si složila na matraci a úpěnlivě se na mě zadívala. Pohled jsme jí neochotně oplácela.

„Obarvíme ti iluzí vlasy na hnědou, zbavíme tváře té trochu červeni, oblečeme tě jako bohyni a vyrazíme vymést všechny krčály ve městě," sdělila mi usměvavě.

„Já ti nevím, Terro. Já nemůžu ven. Já..." povzdechla jsem si a posadila se. Chytila mé dlaně do těch svých a nasadila veledůležitý výraz.

„I jako královna se můžeš jít ven pořádně zřídit. Navíc budeš mít novou identitu. A já, jakožto tvá nejlepší kamarádka, tě budu hlídat po celou dobu," pronášela sladce.

„Víš, že bys jí v tom neměla podporovat, ale pomáhat jí se té závislosti zbavit?" zavrčela Anita.

„Však jo. Ráno jí bude tak blbě, že k tomu už nikdy ani nepřičichne," mrkla na ní a poté se zaměřila znovu na mě. „A jde se," rozhodla a vytáhla mě na nohy.

Měla jsem z toho špatný pocit, ale přesto... Zasmála jsem se a zvesela se nechala táhnout, kam jen Terra směřovala.

Chtěla jsem udělat něco zakázaného. Znovu. Jako když jsem políbila Ardela. Ten pocit moci, kontroly nad svým životem a vzrušením. Nyní jsem měla chuť zbořit celé město jedním fouknutím, nechat ho vzplát a tančit na jeho troskách jako bohyně zkázy.