Plameny zkázy ✔

ČTYŘICÁTÁTŘETÍ

„Myslím, že jsme to našli," vydechl Ardel a zastavil se na pomezí vlhké rašeliny, která mě zábla do holých chodidel, a černé neproniknutelné vodní hladiny. Ta se táhla do dály a objímala v náručí mohutné ebenové kmeny velikánů působící jakoby byly vytesané z kamene.

Rudé listový propouštělo karmínové světlo a halilo nás tak do krvavého závoje. Páchlo to tam jako hnijící maso, z čehož se mi zvedal žaludek. Přiložila jsem si zatnutou dlaň na ústa, abych zadržela žluč ze žaludku, která se hrnula vzhůru. Už jsem den nejedla a bylo to znát. Žaludek se mi stahoval a už ani neměl co vyvrhnout.

Ovládla jsem svou nevolnost a odolala nutkání se zhluboka nadechnout. „Co teď? Prostě do té vody nakapeme svou krev?" zeptala jsem se chraplavým hlasem.

Ten les mě děsil. Neustále jsem měla pocit, že mě něco sleduje. Neviděla jsem ale ani jedno Stinné monstrum. Jakoby od nás vše uteklo.

„Hádám, že ano." Úskokem na mě pohlédl. Muchomůrka sebou začala v košili házet. Ardel s ní zatřásl a téměř neslyšně zavrčel. „Mé chutě na dělání houbové polévky stále platí," pohrozil jí a ona ihned ustala ve své snaze se vysvobodit. Zoufale zaúpěla, ale jinak byla zticha.

„Neměl bys na ni být takový," řekla jsem vyčítavě. Pozvedl obočí a shlédl na mě.

„Ten démon by si vzal tvou krev, připoutal si tě k sobě a poté tě nutil mu sloužit až do tvé smrti, načež by tě snědl. Myslím, že si to zaslouží." Odmlčel se a zamyšleně hleděl na setmělou vodu. Nepronikalo jí žádné světlo. Vypadala jako pevný povrch. „A ty bys mu tu krev dala, že ano?" zeptal se tiše.

Na mé nitro dopadl těžký balvan a magie mě konejšivě pošimrala po duši. Mé spřízněné zvíře... Ano. Udělala. Nic jsem mu na to ale neřekla. Odpověď znal sám.

„Není důvod, proč se teď zdržovat," zamručela jsem. Pozvedla jsem svůj ostrý klacek, který jsem s sebou tahala jako útočnou zbraň, a pozvedla ho k dlani, načež jsem bez váhání zatlačila a prořízla kůži již tak pnou jizev. Z rány se vyřinula krev. Podala jsem mu svou provizorní zbraň a krátce na něj při tom pohlédla.

„Kdybych nevěděl," sykl, když si sám prořízl dlaň, „že ta houba nemůže lhát, když nám dluží odpovědi, nikdy bych svou krev tomhule místu nedal."

„Proč?" zeptala jsem se opatrně.

„Protože krev je něco velmi osobního. Díky ní kouzelné bytosti svedou hrozný věci. Také by nás to místo mohlo k sobě přimknout a už bychom se odkud nikdy nedostali," vysvětlil. „Můžeme?" zeptal se a natáhl ruku k té mé. Nejistě jsem ji přijala a propletla si s ním prsty. Rána zaštípala, když se dotkla té jeho. Tělem mi projela vlna horka a energie tak mocné, až se mi málem podlomila kolena. Rozvibrovalo mi to kosti v těle a ta nepopsatelná moc pohladila tu mou, jakoby zdravila starou známou. Dvě poloviny moci se okolo sebe svíjely a zkoušely se navzájem. Nesplynuly, jak jsem cítila, že by to bylo zapotřebí. Jako bych tomu sama bránila. Nebo on.

Natáhli jsme spojené dlaně před sebe nad hladinu černé vody. Smíšená krev nás obou se řinula z našich ran. Sklouzla nám po kůži dlaní, spojila se v čůrek a dopadla s hlasitým šplouchnutím do zhmotněné tmy pod námi.

V tu chvíli, kdy krev Dítěte nebes - má krev - a krev Dítěte pekel - jeho krev - splynula s temnotou, se jí prohnal ohnivý záblesk, jako když oblohu protne ohnivé kopí bouří. Lesem se prohnal prudký vítr, který jsem dlouho nepocítila. Prolétl každým zákoutím, řičel a skuhral, syčel a našeptával. Nesl s sebou mráz.

Ranka po vpichu injekce na krku mě zvěděla. Už se téměř zahojila, ale stále byla na dotek patrná. Mohla jsem děkovat jen bohům, že mi to neprovedlo nic zásadního. Nebo v tom horším případě, jsem o tom ještě stále nevěděla.