Plameny zkázy ✔

ZNOVU LAPENA

Hlubinné stíny hradu, kroutící se a svíjejíc v naprosté ničemnosti a proradnosti, mě doprovázely na mé každodenní cestě do zatracení. Jinak se nedala popsat situace, do kterého mě neblahé okolnosti dovršení třetího měsíce oslav dostaly.

Pokud jsem si kdy předtím mohla byť jen pomyslet, že jsem někým ovládána a vlastněna, neuvědomovala jsem si, jak moc horší to ještě může být.

Ačkoliv mě na hlavě tížila trnitá koruna jejich dávných předků, královnou jsem ani zdaleka nebyla. Vetřelec není hoden vládnout, ani pokud mu v těle přebývá veškerá jejich moc. Jak ironické bylo, že připadla zrovna mně - princezně Lezumu, zrádkyni vlasti, zlodějce, lhářce a podvodnici.

Tři měsíce uběhly od dne, kdy mě zradil. Dva od toho, kdy jsem splnila svůj slib a vrazila mu dýku téměř až do srdce. Nezvládla jsem ho zabít kdysi, nezvládla jsem ho zabít ani toho večera a odkládala jsem přikázat jeho popravu i nyní. Přebýval v nejzapadlejších komnatách hradu, kde ho střežilo desítky rytířů. Jen ať trpí, jen ať lituje toho, co mi udělal. A kdyby poté litovat doopravdy začal? Nechám ho se v těch výčitkách utopit, pomalu a krutě.

Usadila jsem se na chladnou zem protknutou chladem podzemí. V dlani jsem dřímala zlatou číši ozdobenou plátky zlata jako šupiny ještěra. Na jejím dně jsem hledala svobodu i potěšení. Přinášelo to však jen bezútěšnou touhu po větším množství trpkého vína.

„Za tento týden už podruhé. Čím vděčím za tvou návštěvu, lištičko?" optala se líně Emer sedící kousek ode mě. Dělily nás jen lesklé mříže z oceli rozdělující naše ne tak rozdílné světy.

Pozvedla jsem karafu a rovnou dolila vína do nastaveného železného pomláceně vyhlížejícího poháru i ji.

„Copak se nemohu dojít pokochat tvým utrpením?" opáčila jsem kysele a pozvedla zlatou číši ke rtům. Málem jsem se k nim netrefila.

„Jistě. Doléváš mi vína, jako já kdysi tobě. Jenomže k čemu ti to je, když dostávám řádné jídlo a ošacení? Hm? Přiznej se. Že ty nemáš žádné jiné přátele?" zachechtala se a též vyprázdnila pohár na pár loků. Jejím černočerným prolhaným očím nic neuniklo.

Zerel s Gerlem, Anitou a Terrou ji přivedli jako zajatkyni do hradu poté, co zjistili onu ohromnou zprávu o mém nečekaném korunování. Chodívala jsem k ní od té doby, co jsem přišla na to, že není úniku z pasti, do které jsem neochotně vstoupila. Nalhávala jsem si, že ji chci jen vidět strádat, ale bylo v tom cosi jiného. To uvědomění mě sžíralo každým dnem víc a víc. Byly jsme na tom stejně.

„My nejsme přítelkyně, Emer. Víš proč sem chodím? Protože vždy, když sem jdu, si nepřijdu jako někdo, kdo dopadl nejhůře," ohradila jsem se a bez dalších okolků si dolila rudé tekutiny. Omamovala mě a tlumila neutuchající zoufalost a strach.

Emer se rozesmála a její divoké dravé oči vzplanuly. „Oh, má drahá přítelkyně. Nejsou mezi námi zase takové rozdíly, jsme na tom vlastně hodně podobně. Jen já jsem za mřížemi, zatímco ty za hradby. Obě jsme svým vlastním způsoben vězenkyně. Jenomže mně alespoň nikdo nerozkazuje co mohu a co ne." Její krutá slova se rázem proměnila na pachuť na mém jazyku. V břiše mě pálilo od alkoholu. Věděla jsem to. Vše co říkala, byla nemilá pravda.

„A teď mi dolij, ať můžeme rozebírat další zajímavá témata. Kde jsme to skončily minule? Jaký je to pocit zabít? Je to jako vzít něco, co ti nepatří a přesto si to zvráceně užiješ. To tě zajímalo, nemám-li pravdu?" Bystře mě skrze mříže pozorovala. Rudé vlasy měla zacuchané, oblečení špinavé a ošoupané. Byla to cela se vším všudy. S tvrdou dřevěnou postelí se slámou, kýblem na vykonávání potřeby a pár myšmi. Nechala jsem ji sem donést alespoň pár knih a nádobí.

„Nechtěla. To tys s tím začala," zakabonila jsem se. Zatočila se mi hlava. Cítila jsem nutkání se zvednou a odejít. Tělo se mi začalo připomínat o další dávku mé nové závislosti. Vlastně ji způsobila sama Emer, kdy onu drogu stanovila jako mou jedinou stravu, jež mi byla poskytnuta ve zlaté kleci v Trůnní síni. Jablko Samerů.

„Tak co začít nové?" nabídla směle. „Cos udělala s princem? Kde je Ardel?"

Zarazila mě. Mé srdce se stáhlo a obličej se zkřivil fatální minulostí. Raději jsem se zhluboka napila přímo z karafy, až mi víno stékalo po bradě do výstřihu šatů. Otřela jsem si rty hrotem ruky. Hlava mi poklesla. Jen zelenkavé oči s červeným bělmem na ni upřely zrak.

„Je zavřen tak daleko ode mě, jak jen to jde," zavrčela jsem varovně. Na téma ohledně naší společné minulosti s Emer jsme odbočily jen málo kdy. Nyní ale zabrousila na tenký led.

Ardelovi pokusy vyžádat si audienci u mě, jakožto královny, jsem efektivně ignorovala. Žádal o ni každý týden. Nevěděla jsem, co chce, ale neměla jsem tu potřebu to zjišťovat. A nebo jsem umírala zvědavostí, ale přesto jsem byla dost velký srab na to, podívat se mu po tom všem do očí.

S popletenými nohy jsem se pomocí mříží zvedla. Každou chvíli tudy měla projít stráž na pravidelné obchůzce.

Emer se zvedla též a dlouhými útlými prsty obemkla chladný kov. Obličej namáčkla do škvíry mezi mřížemi. „Měl dobré důvody, proč tě zradil," pronesla klidně. Zamotala se mi hlava. Kadeře mi popadaly do obličeje.

„Každý vždy nějaké má. Ty jeho ale se slovem dobré neměly nic společného," odplivla jsem na zem před celu a spolu s číší a karafou se vydala houpavým krokem směrem k tajné chodbě, vedoucí nazpět do mých královských komnat.

I zde jsem byla potají. Rádce minulého krále si mě hlídal jako oko v hlavě. Nebylo úniku, nebylo kam se schovat. Zahnal mě do kouta a já nezmohla nic, krom nečinného přihlížení. Vymyslel to dobře, až příliš dobře. Ačkoliv se po celou dobu skrýval jako pavouk ve stínech, byl tím nejproradnějším ze všech. Utkal své sítě nepozorovaně se vší precizností. Vládl, i když nikdy neseděl na trůně. Za neviditelné nitky tahal po celou dobu, co stál po boku krále, Emer a nyní i mně, on.

„Brzy se znovu uvidíme, lištičko! Budu čekat!" zakřičela Emer a zlověstně se zasmála. „Budu čekat." Ozvěna jejího hlasu mě děsila ještě dlouho v tajných chodbách hradu smrti. Měla pravdu. Vrátím se. Tak jako vždy.

*vlastní ilustrace*