Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁPÁTÁ

Chlad.

Cítila jsem neutuchajících chlad táhnoucí se mi po celém těle. Třásla jsem se zimou a drkotala zuby, když jsem konečně procitla a rozlepila oční víčka od sebe. Zamrkala jsem a začala se drásat z postele pryč. Vedle mě ležel meč, starobylý a nádherný, blyštící se v paprscích probouzejícího se dne. A vedle něj, jako upomínka toho, co se zdálo být ještě před minutou pouhým snem, ležela lucerna. Předměty ze Svaté pětice.

Prostěradlo bylo zmáčené od oblečení, které na mě bylo stále přilepeno a nehorázně studilo. Připadala jsem si, jako bych byla zmrzlá až na kost.

Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala zpět do hradu a vlastně jsem měla v mlze i to, jak jsem se dostala až do Dračí hory. Myslela jsem, že to je jen sen. Byla jsem o tom přesvědčená...

Ozvaly se kroky zpoza dveří a tlumené hlasy.

Rychle jsem popadla meč a lucernu a spěšně je zastrčila pod postel. Napřímila jsem se v tu chvíli, kdy do pokoje vešla Arara s tácem se snídaní. Rozšířily se jí oči při povšimnutí si mého bídného stavu. Viděla jsem na ní, jak má chuť začít vyšilovat, co se mi stalo, proč jsem v oblečení z kůže, které jsem do té doby odmítala a proč jsem u všech Temných démonů mokrá.

„Byla jsem venku," začala jsem se hájit, ale ona jen přešla ke stolku, položila na něj tác a zavřela za sebou dveře.

„Není to má věc," opáčila. „Ale nastydneš, pokud zůstaneš v promáčeném oblečení." Přešla ke mně a začala mě strkat do koupelny, která byla v místnosti vedle. Spěšně dala napouštět vanu a snažila se mě dostat z oblečení.

„Na hlavním nádvoří se už shlukují dvořané. Jsou naštvaní, že jim král zakázal vás doprovázet na cestě do Lorentosu," začala brebentit, když mi pomáhala svléct noční košili, kterou jsem měla nastrkanou do kožených kalhot. Co jsem to jen v noci provedla? Co bylo to místo pod horou? Naskočila mi husí kůže při vzpomínce na dračí vejce. Vypadalo jako křišťál.

„O nic nepřijdou," řekla jsem a zadívala se na vodu ve vaně. Když jsem do ni pomalu vstoupila, vybavila se mi safírově modrá voda v podzemním jezeře. Také byla tak horká a nesla se z ní bílá pára.

Horkostí vody mi začaly rozmrzat končetiny. Přišla mi vařící, ale jen ze začátku. Poté si prochladlé tělo zvyklo a užívalo si to.

„Nelíbí se mi to," vypadlo z Arary náhle, když přinesla houbu a začala mi s ní umývat záda. Skoro jsem jí neposlouchala. Stále dokola jsem se musela sama sebe ptát, jak něco může mít takovou schopnost dostat kohokoliv na jakékoliv místo bez toho, aniž by nad tím oběť jedinkrát zauvažovala.

„Co?" chtěla jsem vědět.

„Celá ta výprava do Lorentosu s baronem Urtelem. Navíc se šeptá spousta věcí," povídala potichu. Byla jsem zticha a čekala až bude pokračovat. A doopravdy. Nelenila a bez pobízení říkala dál.

„Je před válkou. Má rodina posílá děti na východ, aby se vyhnuli hlavnímu střetu. Všichni se připravují a čekají krveprolití, aby naše půda mohla znovu ožít." Nechápala jsem, kam tím směřuje. „Je pravdou," začala potichu a rozhlédla se okolo, jako by nás mohl snad někdo poslouchat, „že jsi konečně použila Plameny? Mezi lidmi se šíří, že jsi ztrestala barona Urtela za to, že zabil svou dceru dřív, než mohla být předána plamenům spravedlnosti. Je to tak, nebo je to výmysl? Protože i kdyby byl, zabírá to. Jsi trestem pro ty, kteří porušují zákony. Získáváš si autoritu."

Ponořila jsem se více do vody a nasucho polkla - jednou, dvakrát.

Tak toto se povídá o tom, co se tam dole stalo? Nikdo neví, co pro mě Emer znamenala? Jak moc mi přirostla ta příšerná ženská k srdci? Byla jsem zrůdou, která dosedla na trůn a oni mě tak doopravdy viděli.