Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁPRVNÍ

Uzamkla jsme se v ložnici. Nechala jsem Araru, ať otočí klíčem a nechá mě za těmi zavřenými dveřmi samotnou. Nikomu krom ní jsem neřekla, k čemu jsem se uchýlila. Arara mi měla dodávat jen potřebné jídlo a vodu, abych dokázala následujících několik dní přežít. Varovala mě, že to nebude lehké. Sama jsem si to uvědomovala. Věděla jsem to a bála se. Mé odhodlání se vzchopit bylo ale silnější než strach.

Prvních pár hodin se téměř nic nedělo. Snažila jsem se spát a nemyslet na to, jak syčící plameny hranice spalují tělo Emer. Jak mě jejich teplo žahá do kůže obličeje.

Místo popravy nastala Poslední pouť jejího těla. Ležela navrchu jako na své trnité lóži. Nádherný obličej jí zakryly rudé květy vpíjející se svou sytostí do jejích rozložených kadeří barvy syté krve. Neslyšela jsem křik, když jsem hleděla na její spalující se tělo. Umyli jí a převlékli. I přesto hořela stejně. Ostatní žili, mezitím co se její maso a orgány měnili na ohořelé spáleniště.

Ve snech jsem ji viděla sedět na Dračím trůnu. Nohu měla přehozenou přes druhou a s úšklebkem na rtech ukazovala světu své mistrovské šaty hodné královny. Na hlavě měla zlatou trnitou korunu, kterou nyní střežila stráž mimo mé komnaty. Skrze mříže jsem ji sledovala, jak se usmívá a spokojeně pozoruje spoušť, kterou způsobila. A já jen seděla opřena o pozlacené mříže a truchlila. V mém snu mě ale nebolelo srdce kvůli Ardelovi, který stál vedle ní, ale kvůli tomu, že jsem si uvědomovala, že je mrtvá. Když seděla tenkrát na trůnu, připadala si, jako že její život má smysl. Dosáhla toho, co si určila za svůj cíl, ve snaze pomstít se světu za to, co jí způsobil. Nezasloužila si to. To ale ani já.

~

S křikem jsem se probudila nad ránem. Hleděla jsem na své chvějící se ruce a hledala na nich krev. Poléval mě ledový pot a pokožka mi zbledla mnohem více, než měla ve zvyku. Automaticky jsem se natáhla pro číši s vínem vedle postele, ale nenašla jsem nic krom vody. Zaúpěla jsem a zoufale si vložila propocený obličej do dlaní. Třeštěla mě hlava.

Musím to zvládnout. Musím být silná. Musím se vzchopit.

Spustila jsem nohy z postele na chladnou zem a stoupla si na slabé nohy. Byla jsem královna Feramu zaslíbená jejímu králi. Kdybych tenkrát tušila, kam až mě to zavede, nevyjela bych z Neumírajícího paláce ani omylem. Vzala bych si Taela a čelila následkům nadcházející války tam.

Slunce stoupalo po obloze nehorázně pomalu. Stála jsem u okna a sledovala, jak se krajina rozjasňuje tak pomalým tempem, až jsem měla chuť supět naštváním. Sekundy se protahovaly do nekonečna. Začínala jsem se cítit slabá. Žaludek se mi převracel a tělo se mi třáslo čím dál tím více. V ústech jsem měla sucho. V krku mě pálilo.

Jen pár dnů. Jen pár dnů.

Arara přišla po úsvitu. Rozdělala plameny v krbu a nabídla mi tác s moučníky, ovocem a čajem. Nuceně jsem se pousmála a zdržela se otázky, zda by mi nemohla přinést alespoň doušek vína. Odešla dřív, než jsem to vypustila z úst.

Dopoledne jsem chodila po pokoji sem a tam a trhaně dýchala. Chladný pot mi stékal v pramínkách po zádech. Vlasy jsem si kvůli tomu musela svázat provázkem do drdolu.

Nemohla jsem uvěřit, že to doopravdy dělám.

Chvílemi jsem se snažila lehnout a spát, ale to byl nemožný úkol.

Krátce po času oběda, kdy Arara právě opustila můj pokoj, jsem za dveřmi uslyšela hlasy Anity a Terry. Ptaly se jí proč je nechce pustit dovnitř a proč zamkla. Taktně jim sdělila, že jsem nemocná a nemají mě rušit. Něco na to namítly, ale nakonec si jen povzdechly a odešly. Jedna z nich mi pár minut na to pod dveře strčila papír se vzkazem: Jestli jsi doopravdy nemocná, nech nás tě vyléčit.