Plameny zkázy ✔

PÁTÁ

Svět okolo se vznášel mezi oblaky bělostného kouře, kroužil do všech stran a pohroužel se do neexistujících rovin. Necítila jsem svůj obličej, zrak jsem nemohla pomalu zaostřit a tělo se zdálo tak moc vzdálené tíži, jež jsem znávala. Smích a konverzace okolo se míchali s hudbou harf a houslí. Někde za tím vším veškerému dění udával rytmus buben. Cítila jsem, jak jeho dunění rezonuje v mé hrudi a odráží se od stěn místnosti v melodických vlnách. 

Prostor nebyl nijak velký. Vešlo se do něj jen okolo patnácti hostů, kteří polehávali po pohovkách, nebo polštářích rozmístěných po kobercích. Na všech rovných plochách se povalovaly číše s vínem a s všemožnými nápoji rozlišných účinků. Ze stěn visely jemné záclony, jež se dmuly ve víru pohybujících se těl. 

Kouř se okolo nás nevznášel bez významu. Ani jsem netušila, kdo nechal jakou bylinu doutnat v malých železných nádobách. Kouř čpěl sladkou omamnou vůní. Dělalo se mi z toho mdlo. 

Cítila jsem něčí dotek na pase, rty líbající kůži na mém krku, kolínskou, která měla nepředstavitelně silné aroma. A též jsem cítila trpkou chuť vína na jazyku a v krku. V žaludku mi příjemně hřálo. 

Ačkoliv mi toto všechno přinášelo chvilkový dojem, že nejsem sama, hnusilo se mi to. Hnusila jsem se sama sobě. Přišlo mi nechutné jen o tom racionálně přemýšlet. Ale i přesto... nehodlala jsem to měnit. Ne pokud jsem stejně neměla nic pevně uchopené v rukou. Svírala jsem v nich jen číše vína, nic víc. 

O mém osudu rozhodoval Relon, o tom koho nechám mě líbat, zase já. Chtěla jsem se cítit milovaná, chtěla jsem se cítit chtěná a šťastná. Jenomže toho jsem dosahovala jen minimálně. Ale i to málo mi stačilo. I ten titěrný pocit mi stačil k tomu, abych přežívala. Nikdy jsem však nezašla dál. Neměla jsem potřebu odevzdávat se celá, i když k tomu mohlo již tolikrát dojít. Nedokázala jsem to, protože to bylo zbytečné riziko ve všech možných směrem, ale také proto, že jsem stále vnímala jeho. I po těch měsících jsem si živě pamatovala jeho doteky, polibky a pocity, které jsem s ním měla. Děsila jsem se svých myšlenek a vzpomínek. Nejvíc z nich jsem se ale děsila těch s ním. 

Cizincovi rty se přestaly dotýkat mého krku. Ucítila jsem jen teplý dech, který mi ovanul kůži. Nadzvedl hlavu a svou levou dlaní si propletl prsty s mými. Pohlédla jsem na něj s otupělým výrazem. Okolo se vznášel kouř a halil nás do bílých clon.

Zorničky světle hnědých očích měl lehce rozšířené, obličej opálený a dokonce pěkně tvarovaný. Ani jsem se na něj před pár hodinami nepodívala, když za mnou sám přišel. Byl pohledný se svými lehce vlnitými vlasy barvy havraních křídel padající mu lehce do očí. I rohy měl zatočené. Nebyl vůbec jako Ardel. A když mě políbil, když jsem ochutnala jeho rty, neměly tu samou chuť jako ty Ardela. Neuměl líbat jako on. Nebyla v tom ona dravost, která mě dováděla kdysi k šílenství. Necítila jsem z toho vášeň a žár. Ani poté, co jsem mu zajela prsty do vlasů je neměl tak jemné.

Nad těmi představami jsem se zatřásla. Můj společník to bral jako zcela jiný signál, než jakým doopravdy byl. Jeho polibky se prohloubily, mezitím co jsem se snažila z mé mysli vytěsnit toho zrádce. Nebyl tady, a přesto mi kazil noční zábavu.

Jeho pravá dlaň postupně z mého pasu doputovala až ke stehnu. Zlaté šaty lehké jako pavoučí nitě byly více než přiléhavé. Nikam jinam bych si je nevzala a ani nesměla. Byly příliš vyzývavé. Nyní ale dodávaly pocitu, že na sobě skoro nic nemám. Dotek horké dlaně šel cítit tak intenzivně, až jsem se vyděsila doopravdové absence oblečení. Byl to jen klam, ale přesto se zdál tak reálný. 

Když svou dlaní začal stoupat výš, v hlavě mi už začalo vyhrávat na poplašné zvony. Nebo to venku jen odbíjela třetí hodina ranní? Plíce jsem měla plné kouře vznášejícího se okolo nás. Látka šatů se mi začala nebezpečně vyhrnovat. V duchu jsem začala panikařit. Dokonce ani otupělost vínem a jablkem mě nedokázala dostat do stavu, kdybych nevěděla, co se děje.