Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁDRUHÁ

Spěšně jsem se odtrhla. Udýchaně jsem se rozhlédla okolo sebe, jako by snad onen hlas mohl někomu zde patřit - v komnatách, kde se po většinu času plížila jen stinná monstra, strach a zoufalství.

Nic. Nikde nikdo nebyl. 

Ardel mě nerad pouštěl, ale udělal to. 

„Slyšels to?" zeptala jsem se roztěkaně.

„Co?" nechápal. Dlouze vydechl. „Neol-"

„Ne," udělala jsem krok dozadu a vjela si prsty do hustých kadeří rezatých vlasů. Tohle nebylo správné. Neměla jsem to dovolit. Neměla jsem ho nechat být v mé ložnici. Neměla jsem s ním vůbec mluvit a už vůbec ne se s ním líbat.

„Vezmu si tě jen s další podmínkou," řekla jsem náhle a podívala se na něj. Ruce jsem spustila podél těla a pozorovala jeho zmatený výraz. Košili měl stále vyhrnutou a nahoře černé vázání nešetrně rozvázané. Viděla jsem jeho rty, které byly mírně narudlé.

„Co je to za podmínku? Jestli požaduješ, abych tu košili nosil pořád, mile rád tvé přání splním. Samozřejmě to jde i bez ní," mrkl na mě. Flirtoval se mnou, nebo se o to alespoň snažil, i když viděl, jak jsem rozrušená.

Objala jsem se pažemi. Lehce jsem sklonila hlavu a pozvedla k němu opatrně zrak. „Vezmeš mě do Rubínového lesa. Hned po svatbě."

Pootevřel ústa a poté je zase překvapeně zavřel. Olízl si lehce oteklé rty a nechápavě se zamračil. „Do Rubínového lesa? To není zrovna nejlepší místo na líbánky. Vlastně to místo není dobré vůbec k ničemu," oponoval mi.

„Nechci nikam na líbánky," odfrkla jsem deprimovaně a prošla okolo něj, abych mohla přejít k oknu u své postele. Zadívala jsem se na měděné střechy Perelu, které byly zality měsíčním světlem.

„Vím, že to zní... zvláštně, ale někdo mě tam volá a já musím zjistit proč. Musím vědět, proč mi tolik čarodějek řeklo Dítě nebes, proč jsem dostala polovinu tvé moci a jak se toho mohu zbavit."

Na nebi se leskly vedle měsíce hvězdy. Nastávala pomalu zima. Podzim byl vždy nejdelší roční období a ačkoliv zima naproti němu trvala jen poměrně krátkou dobu, uměla jsem si představit, že zde bude krutá a nemilosrdná.

„Pokud je to tvé přání," pověděl smířlivě.

Nasucho jsem polkla a zkousla si ret. Stále jsem se chvěla vzrušením, které mnou cloumalo ještě před pár minutami. Přitom mi ale na hlavu dolehl tlak. Potřebovala jsem víno k tomu, abych se za chvilku nezačala třást a nenastaly abstinenční příznaky.

„Zítra po poledni se sejdeme v těchto komnatách v přijímacím salónku. Přijdou i elfky, Tael a jak tak přemýšlím, Zerel s Gerlem se pravděpodobně kvůli tvému zapříčinění nedostaví. Musíme... Musíme vyřešit spoustu věcí a myslím, že bys tam měl být také. Jen si na sebe obleč něco méně..."

„Vyzývavého?" ušklíbl se, ale poté zvážněl. „Překvapuje mě, že mě na vaši poradu vůbec zveš." Přistoupil za mě. Viděla jsem jeho obličej a rohy v odrazu skla. Opatrně, váhavě, přiložil dlaň ze strany mého ramene. Neucukla jsem. Bylo to překvapivě příjemné a známé, i když by nemělo. Ve skrytu své duše jsem si jen pokradmu představila, jak by mě nyní mohl obejmout okolo pasu a přivinout k sobě. Jak moc lehké by to bylo. A jak nebezpečné.

„Chci zjistit, proč mám část tvé moci. Proč mě tenkrát Plameny povolaly a nenechaly mě se..." Zavřela jsem oči a nechala větu nedokončenou. Možná věděl, co jsem chtěla říct, nebo si to mohl domyslel. Nebo také ne.