SEDMÁ

358 39 6
                                    

„Ublížil ti. Znovu," mumlala Arara, když mě přišla dalšího dne připravit na večerní rituál. Večer předtím jsem svůj krk dokázala skrýt před jejím zrakem, ale dnes? Neměla jsem tu možnost.

„Neříkej to nikomu. Prosím," stočila jsem se k ní a stáhla obočí prosebně k sobě.

Seděla jsem na nádherně zdobně vyřezávané židli s polstrováním a do teď se nechávala česat. Účes neměl zabrat dlouho, jelikož se vlasy musely na rituál stáhnout jen do drdolu. Když mi je ale odhrnula z krku, všimla si otlačenin. Bylo na bledé kůži vidět i několik podlitin v obrysech prstů. Hlas jsem měla křehký a sotva jsem mluvila.

Arara nesouhlasně mlaskla a zamračila se. Její skoro srostlé obočí se nyní zdálo jen jako jedna linka. S podzimem její pleť trochu zesvětlila, ale stále nabírala karamelový odstín.

„Proč ne, Neol? Všichni už to stejně vědí. Jen ať se to potvrdí a postupně to začne mezi ostatními vzbuzovat odpor k tomu tyranovi. Alespoň u části z nich," říkala tiše, jakoby se bála, že nás někdo uslyší.

Stočila jsem se nazpět k zrcadlu a sklopila pohled. Nemohla jsem se na sebe ani podívat. Stala se ze mě troska. Nikdy jsem neměla dopustit, aby se to stalo. Nikdy. Ale už nebylo cesty zpět. 

„Protože bych vypadala ještě slabší," zašeptala jsem v odpověď. „A ty si myslíš, že by mě někdo litoval? Jsem Lezumka. Princezna Lezumu. Sedím na trůnu omylem."

Povzdechla si a položila mi v podpoře dlaň na rameno. Vždy ke mně byla milá. Ale hlavně upřímná.

„Máš pravdu. Většina..." znovu ztěžka vydechla. Rozmýšlela se, jak pokračovat. Nervózně jsem si mnula prsty o sebe. „Většina tě nenávidí. Myslí si, že jsi čarodějnice a naši magii jsi princi ukradla. Provolávají mu slávu, provolávají ho pravým dědicem a jejich zachráncem. Popravdě, má královno. Máš víc nepřátel, než se ti zdá. A jsi jimi obklopena." Znělo to jako varování.

„Co to znamená?" zeptala jsem se přiškrceně. Tentokrát jsem pohled pozvedla a zadívala se do zrcadla na její odraz. Byla ztuhlá, nerozvážná. Pustila mé rameno a vrátila se k upravování drdolu.

„Že by sis měla dávat pozor. Velký pozor, pokud chceš zůstat naživu."

„Mám Plameny," argumentovala jsem vyplašeně.

„Máš. Ale jsou teorie. Co když tě stačí jen..." nedopověděla to. Domyslela jsem si to sama. Zabít. „Potom by se nám magie vrátila třeba automaticky," dořekla. „Ale už mlčím. Nesmím nic říkat. Služebnictvo mluví, ale jen proto, že si můžeme věřit. Proto ti radím, ať se vzpamatuješ a hledíš do stínů. Nikdy nemůžeš vědět, co se v nich skrývá za monstra."

Nastalo tíživé ticho. Dodělala mi drdol a nasadila na hlavu zlatou korunu z trnitých šlahounů. Dnes mě nenamalovala. Jen mi pomohla skrýt kruhy pod očima, nic víc. Vypadala jsem tak mladě a zuboženě. Možná, že to byla její strategie. Udělat ze mě dítě, kterým jsem ještě stále byla.

„Buď silná. Dnes to budeš potřebovat," dodala tiše a pomohla mi do šatů. Měly límec, který mi skryl pohmožděný krk. Jejich barva byla sytě červená bez známky okrasných vzorů, či krajek. Jen jednoduchý střih s prostou barvou. Dobře se na nich ztratí krev. „Buď silná," zopakovala a zmizela z komnat. Zbyla jsem už jen já a stíny, plazící se líně v temných koutech. Pozorovaly mě a zkoumaly. Nikdy jsem si na ně pořádně nezvykla. 

Rozklepanýma rukama jsem si nalila číši vína a rovnou ji na pár loků vypila. Třes po chvíli ustal. Zmalátněla jsem a uvolnila se. Alespoň částečně.

Plameny zkázy ✔Where stories live. Discover now