Plameny zkázy ✔

ŠESTÁ

„Ticho!" zařval hlavní vojevůdce. Všichni se rázem utišili a napjatě pozorovali vysokého muže. Jeho ramena byla dvakrát tak široká, než u ostatních, a pod kroužkovou košilí se těsnily svaly. Nechtěla jsem si představit strach toho, kdo se mu měl postavit. Mě přímo děsil. Ale na druhou stranu, to v poslední době skoro každý.

„Hádky nám nikterak neprospějí v tom, co se chystá. Pokusme se nechovat jako děti a diskutovat jako dospělí." Jeho hlas se rozezníval po obří knihovně, ve které jsme se nacházeli. Byla prostorná, prosvětlená neviditelným zdrojem světla a navíc poskytovala jednu velkou výhodu - byla zde vyřezána jak mapa Zerasu tak i Konečného kontinentu v podobě stolu. Všichni na ní nyní po většinu doby zarytě hleděli. Jakoby jim měla sama našeptat co dělat.

Já jsem mezitím stála na jednom z protáhlých konců, přesněji u výčnělku poloostrova Tareonu; Říše nemrtvých. Opírala jsem se dlaní o hladké dřevo a potlačovala obracující se žaludek. Byla jsem bledší, než kdy předtím, a rozhodně jsem se barvila i do odstínů zelené. Včerejší večer jsem to přehnala. Navíc zmínka o blížící se válce, kterou jsem nepředpokládala ani v nejmenším, mě prudce zasáhla. Můj tehdejší zmatek a strach nahradilo zděšení a tendence splašeně prchat do bezpečí.

„Vaše Veličenstvo, navrhuji shromáždit vojska a připravit se na nadcházející válku. Pokud se Konečný kontinent doopravdy dokázal sjednotit a vytvořit armádu," kroutil hlavou a s důrazem v bledě modrých očích mě pozoroval, „bude ohromná. Můžeme počítat s tři sta tisíc, možná že i s více nepřátel."

Tíha v hrudi se prohlubovala, bublala a převracela. Jako by se mi protahovala žilami a tlačila na spánky. Brněli mě prsty u rukou a pálila pokožka. Víno v břiše se mi měnilo na roztavené olovo. 

„Budou mít mágy a čaroděje. Možná že i další silné bytosti," pokračoval v domlouvání mi. Nejspíše si myslel, že se rozmýšlím, zda doopravdy tato informace stojí za to, abychom shromažďovali Rely z celé země a hnali se do války. Mně ale bylo jen mizerně a na omdlení. Skoro jsem ho skrze těžce bušící srdce neslyšela. Korzet nadýchaných temně modrých šatů s volánky mi Arara příliš utáhla a já mohla dýchat jen povrchově. To bylo mučení samo o sobě.

„Když měli mnoho vládců a králů, nedokázali se spojit. Jen stěží se mi chce věřit, že by je někdo dokázal stmelit, ale..." Ztěžka vydechl a olízl si suché rty. Dlaní si přejel po bradě, kde mu rašilo strniště. Točité rohy se nad ním zlověstně pnuly do výše. „Dovolte mi svolat armádu. S Vaším svolením ji povedu a až dorazí Konečný kontinent, slibuji, že z jejich vojsk nezbyde víc, než jen prach a popel."

Relon po mé levici přistoupil blíž a naklonil se ke mně. Svou dlaň mi položil na bedra. Strnula jsem. Bylo nepatřičné se dotýkat královny, ale on to udělal. Za to já s tím nezmohla nic. Chtěl ostatním stále dokazovat jakou moc nade mnou má. Byl v tom jasný vzkaz.

Periferně jsem viděla, jak se Zerel v jednom z rohů místnosti pohnul vpřed. Lehce jsem zakroutila hlavou a dala mu tak znamení, ať zůstane na místě. Anita stála v jednom z pater a spolu s Gerlem po boku na mě shlížela. Měli na vše perfektní výhled. Terra stála po mé pravici a nepřátelsky propalovala mého rádce pohledem, ale ani se nehnula.

„Nech mluvit mě," řekl příkře tak tiše, abych ho zaslechla jenom já. Sklopila jsem pohled a přikývla. Ostatní napjatě mlčeli. Relon se napřímil a složil si ruce za zády. Poklidně se zhluboka nadechl a vydechl.

„Královna ti dá svolení, generále Merlle, ihned co ověříš pravdivost informací, které nám její špehové doručili. S jejím požehnáním poté můžete začít posílat holubice do všech lén. Každý baron je povinen poskytnout své veškeré vojáky, které má k dispozici. Ponechat si mohou jen nezbytný počet, jak velí zákony," kývl k němu hlavou a křivě se pousmál. Generál udělal prakticky to samé.