Plameny zkázy ✔

OSMÁ

Po rituálu jsem jen nehnutě stála u oltáře a s vnitřním bojem pozorovala Rely, kteří na svých čelech nesli stejný znak z krve, jako já sama. Smáli se a spokojeně přikyvovali. Někteří se mi i v úctě poklonili a pro tentokrát to nebylo z donucení a etikety, nýbrž to podstoupili dobrovolně. Děkovali za mé modlitby k Temným bohům a snahu je ochránit. Kdyby jen věděli, jak příšerně mi z toho bylo.

O válce se rozkřiklo velmi rychle. Čekala jsem, že budou vystrašení a ve společnosti bude napětí a strnulé očekávání. Jenomže Relové byli jiní. Oni na to čekali. Neděsili se války ani jejích následků. Toužili po boji a šli mu vstříc. Nejspíš si ani neuvědomovali, co by to pro ně znamenalo, kdyby prohráli. Ani co by to potencionálně znamenalo pro celý kontinent. Bylo jich zhruba o dvě stě tisíc méně, než nepřátel, možná že jsem i přeceňovala jejich populaci. Neměla jsem tušení, jak se chystají vyhrát bez jejich magie, nebo spojenců. Uvnitř mě jim magie byla úplně k ničemu.

Dokonce jsem při rituálu zahlédla i otce Emer. Vybavoval se se skupinkou mužů a o něčem nadšeně diskutovali. Nevypadal, že by ho nějak ponížení od jeho dcery trápilo. 

Když spatřil můj pohled, pousmál se a přikývl. Rudé krátce střižené vlasy měl stejné barvy, jako Emer, nebo její bratr Wern. Bylo jasné, že jsou to jeho děti. Pohltila mě náhlá nenávist.

„Jsi v pořádku?" objevil se vedle mě Gerl. Ostatní moji přátelé se vcelku nuceně bavili s Relonem. Rozptylovali ho, zatímco on mluvil se mnou.

„Proč bych nebyla?" zeptala jsem se až přes příliš klidným hlasem. Jenomže byl až moc chladný a vyžehlený. Bylo znát, že to jen hraju a on nebyl hloupý.

„Je v pořádku, pokud se cítíš hrozně, Neol," pronesl něžně a přistoupil ještě blíž. I on na čele měl zaschlou krev. Lehce protáhlé oči nyní mírně přivíral. Do obličeje mu padaly černé vlasy. Neměl je dost dlouhé na drdol nebo culík.

„Jsem v pohodě," lhala jsem dál. „Jen... Jen jsem unavená." To nebyla zas taková lež. Byla jsem unavená, měla jsem hlad a má touha po jablku rapidně rostla. Byl jeho čas a tělo to vědělo. Po vínu, kterým bych tuto potřebu na chvíli ukojila, nebylo nikde ani vidu. Zkousla jsem si spodní ret a zkroutila prsty v střevících.

„Mohu tě hned teď odvést do komnat, pokud chceš," mluvil dál. Pokračoval v důvodech, kterými mi vysvětloval, že bych si měla odpočinout a vyspat se. Chtěl, abych si s někým promluvila o tom, co se právě stalo, ale já ho přestávala vnímat.

Mezi pohyblivými záludnými bytostmi, kterými jistě byly jen stíny plamenů, jsem ale zpozorovala něčí pohled. Vycítila jsem ho, protože byl cizí, ne takový, na který jsem byla neustále zvyklá. Vyhledala jsem ho v danu. Poznala jsem ho. Dívka stála u jednoho ze sloupů a tvrdým, přímo až zlým pohledem mě protínala skrz na skrz. Poznala jsem její jedno slepé oko, její tvář služebné z kuchyně, které jsem kdysi přitiskla nůž ke krku. Rozsypala jablka. Melon ji nejspíš tvrdě potrestala. 

Občas mě takto pozorovala, ale nikdy ne tak okatě. Nikdy se neodvážila na mě svým pohledem setrvat tak dlouho. Její nenávist byla čirá a nefalšovaná. Nenáviděla mě a já nevěděla, jestli jen kvůli mé malé výhružce, či v tom bude i něco víc. Žárlila snad na to, kým jsem se stala? Královnou troskou? To ale jistě neviděla. Nevěděla o mých podlitinách na krku, o oteklém obličeji, který jsem kdysi měla týden jako v jednom ohni, a ani o tom, že mi věznili snoubence a vyhrožovali mi jeho smrtí. Nevěděla nic.