Plameny zkázy ✔

DVACÁTÁPÁTÁ

Druhého dne jsem celé dopoledne proležela zabalená v dekách v obklíčení polštářů.

Nechtěla jsem nikam jít, s nikým se bavit ani být jakkoliv produktivní. A ačkoliv mě sžíralo svědomí a nutilo mě pomoct králi Feramu zachránit jeho zem - když už jsem ho donutila potupně pokleknout a prosit - nemohla jsem. Nechtěla jsem se na něj už ani podívat.

V noci se mi zdály sny, kdy mě v zlaté kleci požíral oheň, zatímco jsem bezradně křičela bez šance na útěk. Na zemi se rozpíjely kaluže krve, ve kterých ležel zkroucený hadí polobůh, Dravec bohů a nakonec dívka s jedním okem zakaleným bělmem. Ani jsem nevěděla, jak se jmenovala a ani co udělali s jejím tělem. A mezitím vším, mezi smrtí, krví a výčitky, se vždy objevil on.

Byl to svůdný démon zkoušející mou odolnost vůči jeho šarmu. Selhávala jsem. Chtěla jsem ho, toužila jsem potom, aby se mě dotýkal a líbal mě, ačkoliv jsem věděla, že je to špatné. Proklínala jsem ho za to a proklínala jsem si samu sebe. Byla jsem slabá.

K večeru jsem stála u balkonových dveří a popíjela další číši vína. Pociťovala jsem, jak mě i malá dávka dokáže dostat do stavu, kdy cítím jeho působení. Mé tělo chtělo ale víc. Zvedal se mi žaludek a poléval mě studený pot. Třásla jsem se. Byla jsem si jistá, že jsem nemocná. Jinak jsem si to nedokázala vysvětlit.

Ozvaly se spěšné kroky za mými zády. Už jsem chtěla zoufale zakňučet, že je čas na poslední zkoušku těch ohavných šatů před zítřejším dnem, který se přiblížil rychleji, než bych kdy chtěla, ale Anity veledůležitý výraz protkaný obavami mě zarazil.

Stáhla jsem obočí a volnou rukou se objala okolo pasu. Ovál mě chladný průvan. ¨

Má přítelkyně se zastavila jen pár kroků ode mě. „Chtějí upálit Emer," vyletělo z ní bez jakýchkoliv okolků. Terra se vyřítila zpoza rohu a málem se přerazila o nakrčený koberec. Stanula vedle své sestry a udýchaně vydechla.

Došla mi veškerá slova. Jen jsem na ně hleděla a přemýšlela, jestli ještě stále náhodou nesním. Bylo by to dost pravděpodobné. To, jak jsem se cítila, by se dalo přirovnat ke špatnému snu. Ta nevolnost se ale stupňovala. Sen to nebyl.

Elfky se na sebe letmo podívaly. Proběhla mezi nimi konverzace beze slov. „Neol?" Úpěnlivě mě obě pozorovaly. „Je ti dobře?" ptala se Terra.

„Kdy?" vypadlo ze mě přidušeně. Srdce se mi náhle stáhlo známým bezútěšným strachem z bezradnosti.

Znepokojeně zkřivily tváře. „Víme, že ti je blízká. Nejsme slepé a navíc tě pro jistotu sledujeme."

„Občas. Jen občas," snažila se to zachránit Anita.

„Kdy?" zopakovala jsem svou otázku a ignorovala jejich přiznání o tom, že mě sledují. Nevěděla jsem, co si myslet. Možná, že jsem tušila, že budou chtít Relové odplatu za to, že je Emer chtěla zaprodat, ale... Copak jim její trest nestačil? Proč ji upalovat?

„Zítra," řekla po krátké odmlce Terra.

Zítra... Zítra se mám zaslíbit Ardelovi. Udělalo se mi ještě více mdlo. Převaloval se mi žaludek a do krku mi šla žluč. Točila se mi hlava. Dýchala jsem mnohem prudčeji, než bych měla. Popadala mě panika.

To mi nemohl udělat.

Pro dnešní den na sobě měly mé společnice své temně modré pláště s kápěmi a bojové vybavení. Prohlížela jsem si ho a snažila se nevnímat tepající bolest ve spáncích a zmatenost, která mnou cloumala.

Pozvedla jsem k ústům roztřesený pohár a upila z něj. Avšak hned jak jsem polkla se mi převrátil kompletně žaludek. Jen jsem se stačila otočit od elfek na stranu a vyvrhla jsem celý obsah žaludku na koberec. Anita přispěchala, aby mi mohla držet vlasy a konejšivě mě hladila po zádech. Trhaně jsem dýchala a snažila se zklidnit. Bylo mi jen a jen hůř.

„Jsi nemocná?" optala se mě a něco naznačila Terre. Ta ani neodpověděla a vydala se pryč.

„Asi špatné víno," vymyslela jsem si. Bylo mi jasné, že to vínem nebude. Teď jsem ale nemohla být nemocná.

„Jasně, že je to vínem. Ale ne kvalitou, ale tím, že ho užíváš moc často," vytkla mi. „Tvé tělo ho pomalu začíná odmítat. Trávíš ho a ono to přestává zvládat. Můžeme ti pomoct-"

„Jsem v pohodě," zarazila jsem jí a napřímila jsem se. V ústech jsem měla nechutnou pachuť. Číši jsem položila raději na stolek. Nedokázala jsem si představit žít bez toho omamujícího účinku, který mi spolu s jablkem přinášelo.

„Zachráníme Emer. Dostaneme ji ven. Vymyslíme plán." Byla jsem náhle rozhodnuta ji spasit a odvést někam do bezpečí. Nezasloužila si upálit. To nikdo, ani dokonce můj největší nepřítel. „Dostaneme ji někam daleko, kde ji nikdy nikdo nenajde," vymýšlela jsem dál. Znovu se mi nadzvedl žaludek. Přiložila jsem si pěst k ústům a čekala, až se nevolnost přežene.

„Chceš zachránit někoho, jako je ona? Pamatuješ, co ti udělala? Držela tě v kleci, kvůli ní jsi na tom takto špatně a navíc tě kvůli ní zradil-"

Zarazila jsem jí. „Ne. Možná. Ale on v tom má větší podíl. Kdybys znala její minulost, věděla bys, proč to všechno udělala," odhodlaně jsem ji chránila.

Anita předlouze vydechla a soucitně se pousmála. „Neznáš ji, jak si myslíš. Každý si volí, jakou cestou se vydá. Mohla být někým jiným, kdyby si zvolila ono vlákno osudu. Mučila tě dobrovolně - z vlastní vůle. Nic jsi jí nikdy neudělala. Tak proč ji nenechat konečně zaplatit?" mluvila melodicky, jako by se mě tím hlasem snažila přesvědčit o své pravdě.

„Proto jsi sem přišla? Abys mi řekla, že ji mám nechat umřít?" sarkasticky jsem se uchechtla a zapřela se bokem o chladnou zeď. Pálila mě chladem i neumírajícím horkem. Potila jsem se a zavíraly se mi oči.

Přistoupila ke mně s jistou opatrností. „Chtěla jsem ti dát možnost volby. Bylo by nefér, kdyby ses o tom dozvěděla až zítra těsně před tím. Ardel ti to měl říct, ale popravdě o tom do dnešního rána také nevěděl."

„Podpořil ten návrh?"

„Podpořil."

Zachmuřila jsem se. Stále jsem se mu divila, že Emer neosvobodil a nevyměnil ji nějakým způsobem za mě. Přeci jenom si vybral v ten večer ji místo mě. Proč tomu mělo být nyní jinak? Proč podpořil její smrt? Hrál na mnoho stran a to se mi nelíbilo. Emer bude žít. Učiním svůj vlastní tah a shodím jeho figurku z hracího pole.

„Zítra ji během obřadu dostanete ven," rozhodla jsem zrovna když do pokoje vešla Terra a v ruce chrastila se svazkem klíčů. Rošťácky se přitom culila. Věděly ještě dřív, než jsem se finálně rozhodla, jaká bude má odpověď. Dojatě jsem se na ní usmála. V tu samou chvíli ale dorazila i Arara s dalšími služebnými s kyblíky s vodou. Švadlena s mými svatebními šaty za nimi valila oči a nevěděla, co dělat. Náhle v místnosti bylo příliš lidí.

Poslala jsem své přítelkyně pryč s jasně zadaným úkolem a přitom se zamyslela, jak se asi vede Zerelovi s Gerlem na hranicích. Už byli pryč přes dva dny. Nevadilo mi ani v nejmenším, že zde nebudou na svatbu. Více mě zajímalo, co tam udělali za objev.

Zklidnili povstalce a příliš nabuzené Rely k boji? A co má rodina? Nezjistili o ní náhodou něco? To mě přivedlo na otázku, co by rodiče říkali na můj sňatek. V ten moment jsem zatoužila, aby zde byla Vasilia a i ona se mohla nudit na předlouhém ceremoniálu.

Ach, jak moc mi má mladší sestra chyběla. Doufala jsem, že je v pořádku. Že jsou všichni v pořádku doma v bezpečí a Tael se tam dostane bez potíží. Modlila jsem se za něj ke všem bohům, jelikož pro mě již neměli žádný politování. Zanevřeli nade mnou. Kupodivu mě to již přestalo zatěžovat. Alespoň v tu chvíli.