Plameny zkázy ✔

TŘICÁTÁ

Byla jsem odhodlaná to dnes večer zvládnout víc než kdykoliv předtím. Hodlala jsem dodržet slib, který jsem Emer dala. Vzchopím se. Ano. Vzchopím se a donutím všechny přede mnou padnout na kolena. Už nebudu liška lapená v kleci. Oh, jak moc budou litovat toho, že probudili monstrum dřímající hluboko uvnitř mě.

Terra měla pravdu. Šaty, které mi přinesla, byly opravdu příhodné a přitom nádherné. Když jsem si je oblékala a Arara mi pomáhala dopnout vše potřebné, nesouhlasně na ně hleděla. Viděla jsem jí v tmavých očích, jak chce namítnout, že nejsou vhodnou volbou. Já ale věděla, že přesně něco takového chci mít na svatbě.

Když jsem zahalena v tlustém plášti nasedala před západem slunce do pozlaceného kočáru čekajícího na nádvoří, nedokázala jsem se na nikoho povídat. Spřežení deseti vraníků se zdálo neklidné. Kráčela jsem ale vzpřímeně, sebevědomě a plná neutuchající zloby. Celý tento svět chtěl, abych pohořela. Já ale vzplanu. Naučím se ty plameny ovládat. Jak moc budou litovat toho, že mě podcenili. Do posledního je pokořím...

Stále máš srdce, to neopomíjej. Jsi světlo, ačkoliv utlumené. Nech ho zářit. A až nastane čas, nech plameny v tobě propuknout v pekelný hurikán. Nech je pozřít vše, co nenávidíš a spal na popel všechny, kteří se ti kdy postaví do cesty. Jsi žena, jsi mnohem víc, než by kdokoliv mohl očekávat. Vzchop se, lištičko, a dokaž tomuto dvoru, že může na trůnu sedět i někdo jiný, než stvůra. Vyhraj válku a straň se všeho, čím jsem kdy byla já. Závidím ti tvou duši, Neol. Závidím ti ji.

Neměla co závidět. Měla jsem ji prohnilejší než ona sama. Nakonec přeci jenom zrůda na trůn znovu dosedne. Stala jsem se jí a budu mnohem horší, jen abych přežila. Alespoň jedna z nás dvou musela zůstat na živu a jelikož ona už nemůže, jsem jedinou možností. Přežiju. Budu žít a bojovat. Ještě dnešní noc započne boj, který musím vyhrát. Bude těžký, ale ne nemožný. Vyhraju. Vyhraju ho a poté povstanu z plamenů, jen abych se jimi sama mohla stát.

„Opravdu jsi v pořádku?" zeptal se Ardel, když jsme spolu seděli v kočáru, který se pomalu rozjížděl pryč z nádvoří do města. Slyšela jsem, jak to za hradby hlučí. Lid se sešel, aby mohli vidět alespoň kočár a průvod. Šlechtici pojednou v našem těsném závěsu.

„Víc, než kdy dřív," pronesla jsem monotónně a rukou lehce nadzvedla záclonu u okénka kočáru. Projeli jsme branou a po dlážděné cestě pokračovali v cestě.

Ukázali se mi Relové oslavující tento moment. Královna nepřátel sedící na jejich trůnu se konečně stane méně mocnou, než byla předtím. Kdyby jen věděli, co mi jejich král slíbil.

Byla jsem omámená posledním jablkem, které si kdy dám. V rámci možností jsem se cítila dobře. To byla výhoda jablek Samerů. Člověk se cítil lépe, než by doopravdy měl.

„Zítra budeš oficiální královnou Feramu. Nejen kvůli Plamenům," poznamenal.

„Nezapomeň na svůj slib, který jsi mi dal," připomenula jsem mu chladně. Přikývl a též se podíval ven. Tolik rohů, tolik rozjařených výrazů.

„Nezapomněl jsem," pronesl do dusna kočáru. Byla zde zima, ale přesto jsem měla problém dýchat. Slyšela jsem pokřiky z venku, dusot koňských kopyt a rachocení kol kočáru. V dály začaly znít zvony.

„A do královských komnat se nestěhuješ," dodala jsem příkře. „Alespoň ne dalších pár dnů."

Tiše souhlasil. Viděla jsem, jak mě cestou zkoumá a hledal to, co se změnilo. Stále byly nějaké změny. Já se měnila s každou novou katastrofou, která se přihodila. A on se měnil také. Hlodalo mi ale v hlavě to, co mi včerejší noc řekla Anita s Terrou. Jaký podíl měl na mé záchraně od Emer on? Co my neříkaly? Někdy se ho na to zeptám. Jednou. Možná, že jsem si přeci jenom nebrala takové monstrum.