❝Ohlédla se zpět na nekonečnou cestu před sebou. Uvědomila si, jaká příležitost se jí naskytla. Život jí teprve začal. Nikdy netušila, kam vlastně patří, odkud se vzala a jaký je důvod její existence. Doufala, že na konci tohoto zdánlivě nekonečně d...
V ten den ani Bonifer, ani Rhaella nemysleli na trable, do kterých se každým dalším společným setkáním nořili víc a víc. Mistr Bouřlivého konce byl sice dobrosrdečný a diskrétní starý muž, avšak ne všichni lidé byli též takoví. A pravda byla taková, že se jednalo jen o otázku času, než se ke králi dostanou roztodivné zvěsti o jeho vlastní choti a oněch pochybných návštěvách v jejích komnatách Bouřlivého konce.
Nakonec dítě nebylo nikdy pokřtěno jménem Visenya či jménem Baelon. Bylo mu vloženo do vínku jméno Tysha a to bez jakéhokoli světla bohů. Žádný čas na křtiny nebyl. Do komnat Bouřlivého konce vpadl král se svými gardisty, když po porodu vysílená Rhaella vyspávala. A vše pochopil.
„Přineste mi Hastyho hlavu," rozkázal, aniž by odtrhl pohled od své manželky. „Ne! Spalte ho zaživa! Spalte ho," scedil skrz zaťaté zuby.
A Rhaella mohla jen bezbranně sledovat několik vojáků, poslušně opouštějíc ty komnaty, aniž by se ptali na cokoli dalšího. Její oči se v naprosté beznaději zalily slzami.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
•═══•
41. kapitola: Povstání Ledového draka
Když poslední sněhová vločka dopadla na zmrzlou zem, celičkou krajinou se rozprostíralo ticho nekonečna. Ono tolik známé ticho krajiny za Zdí. To ticho, které dokázalo bít do uší. Bylo to ticho Smrti, jelikož v krajině za Zdí už dávno panovala třeskutá zima a ta byla známá pro své ukončování.
Tysha Bouře měla pevně zavřené oči. Neuvědomovala si, že svá oční víčka silou drtí z sobě. Nevšímala si, že nedýchá. Myslela si, že je po smrti. Ano, skutečně v tu chvíli přijímala svoji vlastní smrt. Co jiného to hluboké ticho, které se zařezávalo do morku jejích kostí, mohlo být? Co mohlo znamenat to světlo, které zpozorovala přes svá semknutá oční víčka? Tysha dočista zapomněla na chlad, který ji kousal do kůže. Na své nohy, které se jí třásly v kolenou. Dokonce zapomněla i na to, co spatřila před tím, než své oči zavřela.
Její tělo si ale samozřejmě po chvíli vyžádalo kyslík, ať už si to uvědomovala nebo ne. Plíce do sebe lapily vzduch, který sice byl stále ledový, ale ne tolik jako byl před pár okamžiky. Zamotala se jí hlava. Fialové oči se otevřely, aniž by k tomu dala jakýkoli povel.
Jakmile se její zrak už neskrýval pod víčky, shledala, že už se nenachází v pevnosti ledu, který nedokázal tát. Dopadalo na ní denní světlo odrážející se od kusů onoho kouzelného, kovového ledu. Ten led se válel všude kolem ní ve zničených hromadách. Nad pramenem Mléčné vody, do které před několika okamžiky omylem vstoupila a její mokré boty ji kvůli tomu nyní studily, se vznášel hustý opar páry. A to bylo vše, co se před ní zrovna nacházelo.
Zmateně zamrkala a konečně si uvědomila, že žije. Že neskončila ve chřtánu draka, který se nad ní pobouřeně vznesl víříc tak led a sníh ve vzduchu. Na vteřinu si myslela, že se jí to jen zdálo. Že to byl jen sen.
