Plameny zkázy ✔

ŠESTNÁCTÁ

⁓

„Pamatuješ na to, jak jsme kdysi utekli a vydali se na výpravu k Nočním jezerům ke mně domů?" ptal se nostalgicky, zatímco jsme leželi vedle sebe na posteli a pozorovali nebesa z těžké šarlatové látky. Již jsme takto leželi nějakou dobu. Od rána, kdy jsem ho našla ve svých komnatách, jsem odmítala kamkoliv jít. Jediné, co jsem zvládla, bylo nechat se převléct do nejobyčejnějších šatů, které Arara našla v mém šatníku.

Jak jsem zjistila, přivedly ho sem elfky. Ptal se mě, co jsou zač, ptal se mě, jak jsme ho našli, ale já neměla sebemenší ponětí. Nechtěla jsem se vyptávat. Ne nyní. Ne, když jsem ho měla konečně znovu při sobě. Reprezentoval mou částečnou úlevu a zaháněl mé zmatené nitro plné zuřícího ohně, radosti a nesnesitelné hrůzy, která mě při pomyšlení na Relona pohltila. 

Nevěděla jsem, co si myslet, co cítit. Vychovávali mě tak, abych úmyslně nezabila ani motýla. Uctívali jsme květiny a přírodu, káceli jen mrtvé stromy, žili poklidně bok po boku se zvířaty. Nyní jsem ale zabila - dvakrát. A tato situace mi dávala pocitu, že to je z části i má vinna. Tři vraždy. Nenáviděla jsem se za pocity štěstí a slasti, který mě při Relonově smrti provázely.

„Pamatuji," přitakala jsem. Byla to krásná vzpomínka. Krásnější než hrůzy, které nás potkaly zde. „Můj otec mě poté nechal zavřenou v pokoji týden a nutil mě učit se vyšívat a plést z travin," pochechtávala jsem se nad tou vzpomínkou. „Byla to tvoje vina!" nařkla jsem ho se smíchem.

„Vlastně to byl tvůj nápad," smál se spolu se mnou a drkl do mě rukou. Stočila jsem k němu pohled a přimhouřila pobaveně oči.

„Protože jsi o těch jezerech nepřestával mluvit!" bránila jsem se a dívala se do jeho očí prostoupených modrou svobodou a šedými stíny strastí a nedávné minulosti.

„V noci modře svítí," řekl klidnějším, sladkým a jemným hlasem. Jeho ztýraná tvář zjihla.

„Já vím," odvětila jsem důvěrně tichým hlasem. Zaznamenala jsem, jak se svými prsty dotkl těch mých a poté je opatrně propletl. Pousmála jsem se a více se k němu přivinula, přičemž si položila zlehka hlavu na jeho nyní kostnaté rameno. Přišel o tolik síly... Byla jsem neskutečně šťastná, že to všechno přežil.

„Vrať se se mnou domů, Neol," zašeptal mi do vlasů. Jeho dech mě zahřál na hlavě. „Nejvyšší vůdce tě přijme. Jsi jeho dcera-"

„Jsem královna Feramu. Víš, co by mě tam čekalo," oponovala jsem mu. V ústech mi náhle vyschlo a stáhla se mi hruď při pomyšlení na Vasiliu.

„Tak pojeďme jinam," navrhl.

„Nejde to," zopakovala jsem. Vnímala jsem, jak se trhaně nadechl a druhou dlaní mi nepatrně přejel po paži, kde se mi pnulo stinné tetování plamenů. Cítila jsem hrubou látku jeho obvazů. Chyběl mu na pravé ruce prsteníček. Byla to nedávná rána, avšak již řádně ošetřená a dokonce téměř zahojená díky neuvěřitelným darům elfek. To mu prst ale nikdy nevrátí. „Mám jejich magii. Nemohu-"

„Právě proto můžeš a měla bys."

„Bude válka," vydechla jsem.

„Já vím," překvapil mě svými slovy.

„Cože?" odtrhla jsem se od něj a podívala se mu do obličeje. Vypadal, jako kdyby o tom vůbec nechtěl mluvit, jako by tím snad porušoval slib mlčení, který kdysi dal.

„Tvůj otec už to ví měsíce. Řeší to. Jel jsem sem pro tebe, jelikož to zde brzy bude zavánět smrtí a krví. Feram padne," pronášel smířlivým tónem.