Plameny zkázy ✔

JEDENÁCTÁ

„Já vím."

„Bez toho všeho... Nezvládneme to."

„Já vím!" zahřměla jsem. „Já to všechno vím," hlesla jsem. Srdce se mi znovu zrychlilo a tepalo mi v hlavě. Jako by toho nebylo  málo, rozrazily se prudce dveře a od nich se ozval ostrý hlas.

„Všichni ven. Jdu si promluvit s královnou. Důležité jednání," rozkázal Relon. Zněl rozhořčen a to víc než kdy jindy.

„Můžete jít," řekla jsem k nim klidným hlasem, ačkoliv mě zaplavil další strach. „Uvidíme se zítra ráno," dodala jsem. Zavřela jsem krátce oči a hluboce se nadechla. Nedávno pohmožděný krk mě začal pobolívat.

„Neol-"

„Běžte. Prosím," požádala jsem je a snažila se odolat pokušení utéct s nimi.

„Budu za dveřmi," zavrčel Zerel spíše na mého rádce, než na mě. Ostatní zamručeli a začali se pakovat pryč. Když zaklaply dveře, narovnala jsem se a otočila se nerozvážně směrem k Relonovi.

„Proč?" zeptal se tiše. Mlčela jsem. V jeho očích hrál nebezpečný oheň, který mě mohl brzy popálit. „Proč?!" zahřměl tlumeně, aby snad nevzbudil podezření u těch, kteří stáli za dveřmi. Jak by mohl? Místnost byla obehnaná kouzly, aby žádný zvuk nevyšel ven. Dříve zde probírala důležitá jednání s králem. Nikdo je nesměl slyšet. Nyní ale nikdo neuslyší, pokud budu křičet o pomoct.

„Chtěla jsem s ním jen mluvit. Však víš. Nedořešené záležitosti," řekla jsem a opřela se nenuceně o stolek za mnou. „Nevěděla jsem, co se stane, když se mě dotkne," přiznala jsem pravdu.

„Dotkl se tě?"

„Jen omylem," zalhala jsem. „Ale i to stačilo. Už je pozdě. Nemůžeš s tím nic udělat."

Relon se začal zoufale pochechtávat. Vložil si krátce obličej do dlaní, zoufale zafuněl a promnul si ho. Když je pomalu sunul pryč, jeho černé oči mě s prohnaností přimrazily na místě. Nasucho jsem polkla a krotila svůj dech.

Začal pomalu přecházet ke mně. Jeho kroky byly pomalé, vláčné, ale přesto proradně zákeřné. Trhaně dýchal. V očích mu hrála zoufalost a něco dalšího, co mě děsilo mnohem, ale mnohem víc. Chtíč.

Pokusila jsem se víc couvnout, ale byl za mnou stolek. Opatrně jsem se začala sunout po jeho okraji pryč.

„Nemělas tam chodit, má drahá," zavrčel. Sklonil hlavu, avšak jeho oči na mě stále lpěly pohledem. Byl jako vlk, sunoucí se ke své stále ještě živé večeři.

„Odejdi, prosím," zkusila jsem to. Hlas se mi ale klepal a srdce bolestně bušilo do hrudi v čiré panice.

Uchechtl se a pokračoval dál.

Pohledem jsem hodila na dveře. Kdybych k nim doběhla... Zabil by Taela. Uřízl by mu další prst, nebo rovnou hlavu.

Přešel až ke mně. Raději jsem natočila hlavu stranou, abych k němu nebyla tak blízko. I přesto jsem ale stále cítila dech na své tváři, teplo jeho dlaně, když ji pozvedl a dotkl se pokožky u mého krku, ze kterého odhrnul vlasy a přesunul mi je na záda. Zavřela jsem oči.

„Budeš moje," zašveholil mi do ucha, což mnou otřáslo jako ničivá lavina. Chytla jsem dlaněmi okraj stolku a zmáčkla ho tak urputně, až jsem cítila, jak mě námahou brní prsty. „Ve všech směrech," vydechl a prsty putoval po mé pokožce od klíčních kostí níž, tam, kde korzet odhaloval víc, než bych kdy chtěla.

Jenomže tíha v mém nitru, která mě vždy přikovala k zemi, byla v tu dobu již pryč. Nepociťovala jsem bezduchost, nestabilitu a bezmocnost. Vše tam bylo jen minimálně. Najednou... Najednou jsem měla chuť za sebe bojovat. Takže když se jeho horké rty dotkly obnažené kůže mého krku, otevřela jsem konečně oči, abych se za sebe postavila.

Ucukla jsem, vyklouzla z jeho nechutného sevření a pokusila se vyběhnout pryč. Běžela jsem za svobodou, běžela jsem za nadějí a životem. Chtěla jsem utéct od toho všeho.

Nestačila jsem však udělat byť jen čtyři rychlé kroky a už mne prudce chytil za pas, a dřív, než jsem cokoliv zmohla, mě již celou silou svého těla tlačil ke zdi. Vykřikla jsem bolestí. Drtil mě, nemohla jsem dýchat, bolelo to, jako by mi lámal žebra. Jeho ruce drtily ty mé. Neovládal svou sílu, kterou mu Plameny přinesly. Nevěděl, jak slabá naproti němu jsem. Jak křehká a zranitelná bytost naproti němu stojí. Mé tělo bylo k ničemu.

Zápěstí mi přišpendlil na kamennou zeď za mnou, svíral ho tak silně, až jsem měla pocit, že ho rozdrtí. Jeho dravé polibky na mé pokožce nebyly nic víc, než jen nechutností. Vřela jsem. Uvnitř mě, tam, kde jsem dlouhé měsíce nosila tíhu celé hory, se náhle začalo svíjet cosi úplně jiného. Planulo to, řičelo a naráželo do pevnosti mého těla. Bylo to silné, nepoddajné a tak ukrutně nezdolné. Byla to bouře, nesoucí s sebou mé naděje. Nechala jsem to vybuchnout. Nechala jsem to, ať mě to pohltí.

Nadechla jsem se. Zatnula jsem dlaně v pěst a trhla s nimi. Cítila jsem, jak jeho stiskl mírně povolil. Musela jsem bojovat dál. Musela jsem...

„Přestaň," rozkázala jsem hrubým hlasem. Další vlna horka zalila celé mé tělo až po konečky prstů. Ucítila jsem sílu. On ale nepřestával. Byl nenasytný. Plála v něm touha, kterou jsem ani v nejmenším nesdílela.

„Dost!" zařvala jsem a pomocí síly celého těla ho odstrčila. Uvolila jsem si z jeho sevření ruce a dřív, než mohl překvapeně zareagovat, jsem do něj strčila, až nemotorně odcouval několik kroků dozadu.

S nevěřícím pohledem jsem hleděla na své vlastní ruce. Netřásly se. Vypadaly stejně, ale byla v nich síla.

Zpomaleně jsem k němu pozvedla zrak. To, co jsem spatřila v jeho výrazu laskalo mé zvrácené srdce. Měla jsem chuť se rozesmát. Byl v nich strach. Něčeho se bál. Mě. Objevila jsem v sobě část jejich moci. U všech bohů, já objevila jejich sílu!

Jeho strach brzy na to ale vystřídal chlad. Napřímil se a rty se mu zkřivily jeho běžnou prohnaností a zhýralostí. Udělal nebojácně krok kupředu a zajel si dlaní do kapsy svého hábitu. Tušila jsem, co z něho vytáhne. Věděla jsem to, ale stejně mi to uštědřilo pomyslnou facku.

Vytáhl Taelův prst zavěšený na provázku. Rozhoupal se ve vzduchu jako nějaký talisman a uvedl mě do reality z mého chvilkového mocného transu. Byla jsem zpět. Vystrašená a bezmocná. 

„Nezapomínej, kde je tvé místo," ucedil tvrdě. „Dnes už tě bohužel budu muset opustit," říkal zcela klidným hlasem, jakoby se před chvílí nic nestalo. Přešel ke stěně, sundal jeden obraz a na hřebík místo barevného díla umělce umístil své vlastní zvrhlé umění. Spokojeně se na něj usmál a založil si ruce za zády. „Možná, že ti zde zítra vystavím další kus, co ty na to?"

Neposlouchala jsem ho. Jen jsem hypnotizovala prst visící na zdi vedle dveří ozářen nezkrotnými plameny svící. V hlavě mi tlumeně tepalo.

„Udělám všechno," řekla jsem bezmyšlenkovitě. „Jen ti nedám své tělo."

Spokojeně se usmál. „Tím pádem budeš vládnout tak, jak já budu pískat, má drahá. Protože nyní už to nepůjde jako dřív. Budeš vyhrožovat, budeš podvádět a budeš taková, aby ses udržela v čele. Když je zde nyní i král, má podle lidu automaticky vyšší moc. Ale tak to není," vysvětloval prohnaně. Tiše jsem mu naslouchala. „Nejste manželé. Jsi královna zvolena z vůle Temných bohů, která jako první vyjmula naši moc z Plamenů. Budeme se podle toho řídit.

Feram má od nynějška dva vládce."