Sněžné bouře || Hra o trůny

39. kapitola: Fialové oči

Elsera Sníh seděla opřená o kmen mohutné borovice na okraji háje. Její temně zelené oči byly propadlé do prázdna tak, že bylo vidět jen oční bělmo. Dívka, jež k ní přicházela v patách Josera Sněha, zaslechla tichý hlásek vzadu ve své hlavě, který ji nabádal být ostražitá. Bát se. Avšak ona ten hlásek umlčela. Pociťovala nezdolnou sílu, která ten hlásek přehlušila. Tysha Bouře se už nikdy neměla čeho bát. Tak si to nyní alespoň myslela.

„Elsero," oslovila ženu sedící na zemi ve sněhu pod borovicí klidným hlasem silným jako lavina.

Trvalo to jen pár okamžiků než Elsera Sníh procitla na místo, kde se nacházelo její fyzické tělo. Ještě před pár okamžiky se totiž nacházela v soutěsce nedaleko od Severního háje. Zrakem ledního medvěda pátrala po jakékoli známce temnoty.

Jakmile Tysha zpozorovala, že Elseřiny oči spočinuly na ní, bez váhání se jala slova. „Jak jsi to udělala? Co je to se mnou? Cítím se tak..." nedokázala vyřknout tu myšlenku, i když věděla, že je to pravda.

Elsera naklonila hlavu na stranu, jak si dívku před sebou pozorně prohlížela. Působila jiným dojmem. Stal se z ní drak. Ovšem než stihla Elsera cokoli vyřknout, jal se slova Joser.

„Cos jí to u všech bohů udělala, Elsero?" hřměl opět rozhořčeně skrz zaťaté zuby. I on to pocítil. Krvavá magie se doslova vsákla do Tyshy Bouře a uvěznila se v ní. Byla jen otázka času, než jí také začne ovládat. „Je úplně jiná!"

„Nejsem jiná," protestovala Tysha ledabyle.

„Jenom jsem jí zkrátila vlasy, Josere. To z ní nedělá nového člověka," pravila klidně Elsera. Svým pohledem se vpila do svého bratra, aniž by si všímala Tyshyna zděšení nad zmínku o jejích vlasech.

Mezi bratrem a sestrou zavládlo hrobové ticho, v němž si oba sourozenci vyměňovali nahněvané pohledy. V ten krátký moment Elsera Sníh poprvé ucítila prchavou lásku, která stoupala z Josera Sněha směrem k Tyshe Bouři, a tuze se jí to protivilo. Jakmile pochopila důvod Joserova běsnění, pohltila ji žárlivost. Chápala to jako zradu. Její vlastní bratr se stavěl proti ní jen kvůli tomu, že se domníval, že ublížila nějaké malé, naivní holce z Jihu. V tu chvíli si přála, aby místo kůže Tyshyný dlaně proťala minulou noc kůži na jejím krku.

„Cos to udělala?" vyhrkla Tysha sahajíc si do vlasů a tím přeťala to hrobové ticho mezi sourozenci. „Moje vlasy!" Považovala je za svoji chloubu, kterou si náležitě pěstovala. To tekuté, bílé stříbro, jež ve vlnách kanulo po jejích ramenech přes lopatky až na záda, bylo najednou pryč. Konečky stříbřitých vlasů jí sahaly na ramena.

„Udělala jsem to, co jsi chtěla," vyřkla Elsera přes zaťaté zuby zvedajíce se na své nohy z ledové země. S hlubokým nádechem se pokoušela uklidnit. Konec konců Elseře mohlo být jedno, že se její bratr zamiloval do nějakého targaryenského bastarda. Stejně jako jí mohlo být jedno, co se s tím targaryenským bastardem bude dít dál. Ona pouze činila tak, jak byla požádána.

„Žádala jsem tě o oživení té legendy. Ledového draka! Nepotřebovala jsem zkracovat vlasy!"

Elsera se na ní mírně usmála. Byl to úsměv zadostiučinění. „Ale já jsem nic oživovat nemusela. Jenom jsem toho draka probudila. Ve tvé krvi, Tysho Targaryen."

„Hloupost," Tysha se na ní zamračila nepříčetně, opovrhujíc jménem, jenž Elsera vyslovila. „Nepotřebovala jsem nic v sobě probouzet. Byla jsem drakem už, když jsem vkročila na tohle místo. Sama to víš."

Oba bastardi lorda Forrestera náhle přistoupili k Bouři. Joser se snažil před svojí sestrou skrýt strach a obavy, jenže neuspěl, když jeho oči spočinuly v očích Tyshy Bouře. Elseře na rtech hrál vítězoslavný škleb, kterému neodolala, jakmile Tyshu Bouři spatřila zblízka.