Problem at the Other Side

Třicátý čtvrtý díl

---

"Katie! Už máš jenom pět minut!"

"Dej pokoj Chipe!"

"Co to tam děláš?"

"Maluju se, ještě mi dej chvilku!"

"Táta řekl, že nebude čekat věčně!"

"Vždyť už jdu!"

Konečně jsem přinutila tužku na oči, aby mi na víčkách utvořila přiměřeně dobrou černou čáru i s celkem pěkným ocáskem. Naposledy jsem si prohrábla vlasy a podívala se na sebe do zrcadla. S těma linkama vypadám starší. Vyspělejší.

Seběhla jsem schody, popadla světle hnědou kabelku a světle hnědou koženou bundu, narazila si na nos slunečný brýle a vklouzla do auta k tátovi. Ten si mě netrpělivě prohlédl a hned, jak jsem zavřela dveře, se rozjel. Nic jsem na to neřekla.

Ticho bylo celou cestu dost tíživé. Od té doby, co se táta dozvěděl, že jsem těhotná, je na mě o dost... Dívá se na mě úplně jinak. Je odměřenější, nemluví, uzavřel se sám do sebe. Ale dneska v autě začal mluvit sám. A dokonce o tom, co tak nesnáší.

"Kate?" oslovil mě asi po pěti minutách jízdy. Trhla jsem sebou. Nebyla jsem na to navyklá.

"Ano?" odpověděla jsem zdráhavě. Nedívala jsem se na něj, sledovala jsem už tak dost známou ubíhající krajinu. Nemohla jsem se na něj podívat.

"Chtěl jsem s tebou mluvit o tvém domácím vězení." Táta mluvil opatrně, jakoby zvažoval každé slovo.

"Tak mluv," pobídla jsem ho.

"Víš... Chtěl bych... Já bych...," povzdechl si. "Chtěl bych ti ho zmírnit." To upoutalo mou plnou poornost až natolik, že jsem se na něj přinutila otočil hlavu.

"Vážně?"

"Ano. Poslušně si byla doma, dobře se učíš, nejsi drzá, tak... Bych ti ho chtěl zrušit."

"Páni tati, to je úplně úžasný!"

"No neraduj se tak," snažil se mě mírnit. "Na toho tvého kluka se to nevztahuje."

"Ale-"

"Řekl jsem. Jdi ven i s jinými lidmi."

Sklopila jsem pohled. "Tak dobře," zamumlala jsem smířlivě, protože jsem věděla, že se s ním hádat nedá.

---

"Katie, ahoj," zazubil se Jason a roztáhl ruce, aby mě objal. Nechtěla jsem, ale musela jsem ho odstrčit.

"Di ode mě," procedila jsem skrz zuby. Jase se zatvářil zmateně a překvapeně zamrkal.

"Ale co-"

"Je tu můj táta," zavrčela jsem a namířila si to ke Killbridgeové, abych jí dala doklad, který jsme všichni potřebovali mít s sebou. Jason si z mého varování hlavu nedělal, šel prostě za mnou a taky ten papír Killbridgeové odevzdal.

"Budu se chovat, jakože tě neznám," zamumlal hravě. "Dobrý den, sličná panno, jak se jmenujete?"

"Jasone nech toho," odbyla jsem ho. "Prosím. Dokud nenastoupíme do autobusu, dobře?"

"Tak jo."

"No vidíš."

Když jsme konečně nastoupili do autobusu, začali jsme se s Jasonem trochu příčit o to, kdo bude sedět u okna. Ale ne tak, že bychom se hádali, spíš jsme upřednostňovali toho druhého před sebou. Nakonec jsem na tom sedadle u okna skončila já, ale Jasonovi trvalo hodně dlouho přesvědčit mě, abych si tam sedla.

Cesta byla dlouhá a nudná, i když mi Jason tu cestu zpříjemňoval.

"Vypadáš dneska jinak," zamumlal mi do krku. Seděl tím svým ležerním způsobem rozvalený na sedačce, hlavu měl položenou na mém rameni a nos zabořený do mého krku. Bůhví proč jsem se cítila hrozně nesvá a taky strašně nepříjemně, ale nic jsem mu neřekla. Spíš jsem... Já ani nevím. Přišlo mi to zvláštní.

"Jak to myslíš jinak?" zamumlal jsem nakonec, ale pořád jsem byla dost nejistá. Skutečnost, že má položenou hlavu na mém rameni mě děsivě znervózňovala.

"Obarvila sis vlasy? Vytvarovala obočí? Nebo něco?" hádal Jason. Netušila jsem, na co naráží. Pak mi došlo, že mám linky.

"Ne, hlupáčku," usmála jsem se. "Použila jsem tužku na oči."

Jason zvedl hlavu a pořádně si mě prohlédl. "Sluší ti to," zamumlal, stáh mi bundu z ramene a políbil mě na obnaženou kůži, těsně vedle ramínka od tílka. Pousmála jsem se, a jakmile normálně narovnal hlavu, položila jsem mu tu svou na rameno zase já. Tam jsem se necítila už tak nepříjemně, spíš naopak. Ochraňovaná. Jason si semnou propletl prsty a jemně je stiskl. Zavřela jsem oči. Bylo mi jedno, kdo je kolem nás. Že tam byli učitelé, spolužáci, Emma? No a co. Já mám Jasona a na tom záleží.