Problem at the Other Side

Dvacátý pátý díl

Děkuji za voty i komentáře, i když jich je míň :) Ale to nevadí :) Děkuju vám moc!

Jason

Jason Hawkins: Tvoji rodiče mě asi teď nemají zrovna dvakrát v lásce
Catherine Jefferson: Oni se s tím srovnají
Catherine Jefferson: Ale myslím, že máma líp než táta
Jason Hawkins: Jo, všiml jsem si
Catherine Jefferson: :)
Catherine Jefferson: Omlouvám se za tátu
Jason Hawkins: To je v pohodě
Jason Hawkins: Měl na to právo
Catherine Jefferson: Jak něco takovýho můžeš vůbec říct? Není to pravda, dobře? Je to i moje chyba, ale on si to prostě neuvědomuje
Jason Hawkins: Jsi jeho dcera, Katie. Samozřejmě, že tě z toho vinit nebude. Ale mě to nevadí, to že mè nesnáší. S tím se srovnám. Spíš mě zajímá, jak se budeme vídat, když mě za tebou nepustí?
Catherine Jefferson: Ve škole nám to ještě nikdo nezakázal
Jason Hawkins: Tak to je jasný, ale škola taky není nejpříjemnější místo, kde bych s tebou chtěl mít třeba rande, víš?
Catherine Jefferson: Jo, já vím
Jason Hawkins: Můžu se za tebou připlížit, až budou spát, jako je to v takových těch filmech
Catherine Jefferson: :D Jo, jasně. A pak tě chytí, a ty budeš mít u našich ještě větší průser než teď
Jason Hawkins: Dobře, tak ne. Ale nápad to nebyl špatnej
Catherine Jefferson: Vůbec ne
Jason Hawkins: Už půjdu spát, je skoro jedna a zejtra píšem
Catherine Jefferson: Nojo, zejtra píšem. Z čeho?
Jason Hawkins: ...
Catherine Jefferson: Za pokus to stálo. Nechám tě opisovat. Dobrou :)
Jason Hawkins: Dobrou :)

S úsměvem na tváři jsem zaklapl notebook a zachumlal se do peřin. Dneska rozhodně neusnu.

---

"Jasone, ahoj," přivítala mě Lucy před školou a objala mě. Usmál jsem se a taky jsem ji objal. S Cassidy jsem si jenom pokynul hlavou, nemyslím si, že jsme ještě oba vůbec připravení na to, abychom navázali nějaký fyzický kontakt. Myslím, že i já i ona máme v hlavě pořád tu dobu, kdy jsme spolu chodili. Bude to těžký se s ní znovu spřátelit. Pokud vůbec budeme chtít.
"Hanku," pozdravil jsem ho a on se usmál. Poplácal mě jednou rukou po zádech, druhou totiž měl omotanou kolem Emmina pasu. Nepříjemně si mě měřila, pak zhnuseně pohlédla na Kate. Ta ji nikdy nepřestane nenávidět. Byl bych radši, kdybych nevěděl, co proti ní má. Emma je prostě závistivá mrcha.
"Tak jdem do třídy? Co máme teď?" zeptal jsem se s nadzvednutým obočím a pohlédl na Cassidy. Uhla pohledem. Přesně jak jsem čekal.
"Nejspíš angličtinu. Ty a Hank," promluvila nakonec s pohledem zabodnutým do země.
"Fajn, Hanku, jdeme," zavelel jsem a s úsměvem políbil Kate. Nepřijala mi to tak ochotně, jako normálně.

---

"Tak co Emma?" zeptal jsem se Hanka počas angličtiny.
"Moby Dick je důležitá kniha, přečtěte si ji. Je k maturitě," plácala něco takovýho učitelka. Nejlepší na tom je, že úplně ignoruje ty, kteří se baví, takže jsem mohl s Hankem prokecat celou hodinu.
"Emma? Jo ta je v pohodě. Sice... No, zase začíná mít ta svoje podezření," Hank protočil panenky.
"Jo, to chápu. Nějakej kretén se mi v Alpách snažil sbalit Kate," postěžoval jsem si. "Buzerant jeden Italskej."
"Ale no, snad se nedala."
"Ne, nedala. Jediný štěstí."
"Myslíš, že by tě podvedla s nějakým Italem?" odfrkl si Hank.
"Ne, nesnáší rozvracení vztahů."
"To ty přece taky ne."
"Na papíře ne. A jinak? Je mi to jedno. Jen se podívej na to, kolik vztahů jsem už zničil."
"A já ne?" Hank se narovnal. "Jasone, a co si tím dokazuješ? Není to jedno? Vztahy byly, jsou a budou rozvraceny. O tom to přece celý je."
"Myslíš?"
"Jasně."
"Já myslím, že ne," pokrčil jsem rameny. "Pokud mám být sukničkář-"
"Ještě něco nám řeknete o svém milostném životě, pane Hawkinsi?" Stará Gowardová, maturitní supl na angličtinu, stála před naší lavicí a tvářila se ještě kyseleji, než obvykle. Nasadil jsem svůj obvyklý žoviální tón a ležérně se rozvalil na židli.
"No, pokud... Pokud chcete, proč ne," předvedl jsem jí svůj dokonalý úsměv.
"Hawkinsi, jste po škole," zavrčela na mě a otočila se mi zády.
"Mám trénink," připomněl jsem.
"To říkáte vždycky. Sdělte otci, že dneska na něj přijdete pozdě."
"Dobře," zvedl jsem obočí a znovu se usmál. Mě ta stará babka jen tak nezaskočí.

---

"Oo, samotný Jason Hawkins!"
"Hej, sedni si vedle mě!"
"Jasone, notak, tady!"
"Co tu děláš, Hawkinsi? Přišel sis popovídat s náma lůzrama, ty snobe?"

A podobnou odezvu jsem měl snad od všech dnešních poškoláků, když jsem si sedal na místo před Alison, za Milese. Páni, už ty jména celkem zvládám...

Dosednul jsem na židli a vzal do rukou sešit. Otevřel jsem ho, ale ne že bych se chtěl učit, posloužil mi jen jako kulisa pro můj mobil.

Vepředu za katedrou seděla slečna Watsonová, takže jsem to zase tak moc neprohrál. Porozhlédl jsem se po třídě - všichni znuděně seděli a hleděli na hodiny, nebo si něco psali. Já jsem se "učil". Zapnul jsem facebook a napsal Kate.

Jason Hawkins: Ahoj

Nemusel jsem čekat dlouho, aby mi odepsala.

Catherine Jefferson: Kde jsi??
Jason Hawkins: Po škole
Catherine Jefferson: Cos proved?
Jason Hawkins: Gowardová se ptala na můj milostný život, tak jsem jí chtěl odpovědět
Catherine Jefferson: Proč se vždycky dostaneš do průseru kvůli tomu, že jsi drzý na učitele?
Jason Hawkins: Jsem prostě takový. Ale přiznej si, že mě takhle miluješ.
Catherine Jefferson: Máš pravdu
Catherine Jefferson: :)
Jason Hawkins: No proto :D
Catherine Jefferson: Nebojíš se, že ti ten mobil vezmou?
Jason Hawkins: Ani ne, je tu Watsonová
Catherine Jefferson: A ta to povolí? Promiň, nikdy jsem po škole nebyla.
Jason Hawkins: Já vím Kate, nemusíš mi připomínat, že jsi dokonalá :D
Catherine Jefferson: :D Ne, fakt, ona to povolí?
Jason Hawkins: Teoreticky...
Catherine Jefferson: Jasone!
Jason Hawkins: Ne, nepovolí, ale jsem schovaný za hradbou sešitů
Catherine Jefferson: Tak fajn
Jason Hawkins: Bojíš se o můj mobil?
Catherine Jefferson: Já jen abys zase neměl problém

"Pane Hawkinsi, dejte sem ten telefon." Zvedl jsem obočí a podíval se na slečnu Watsonovou. Zdálo se, že ani nevzhlédla od svého časopisu. Jak to dělá?
"Pane Hawkinsi," oslovila mě znovu trpělivě. "Ten telefon."
Oči všech poškoláků se upírali na mě, jak jsem nesl mobil ke katedře. Watsonová zvedla oči od svého časopisu a zavrtěla hlavou.
"Jasone, kdy ty se poučíš? Dostaneš ten mobil na konci hodiny. Běž si sednout."
Šel jsem si sednout na svoje místo a nezapomněl jsem cestou zpražit pohledem všechny lidi, co na mě upírali svoje oči. Nemají čumět.