V místnosti byla tma. Neproniknutelná, temná a užírající tma, která člověka obalovala a dávala mu pocit, že se potápí do nádoby s dehtem. A přesně s takovýmhle pocitem se Nina probrala.
Vyděšená, ponížená, unavená a v bolestech.
Její situace byla nezáviditelná - nevěděla kde je a ani co se děje.
Jediné, čím si byla jistá, bylo, že její situace nevěstí nic dobrého.
Hlava jí stále třeštila a v mozku pulzovalo, už se jí alespoň dařilo trochu vnímat. Tedy, kdyby bylo co vnímat.
"Kde to jsem?"
zeptala se tiše sama sebe pokřiveným hlasem. Zvuk se neodrazil a nevytvořil ozvěnu, tudíž předpokládala, že se nachází v malé uzavřené místnosti. Což byla ta nejhorší možná varianta.
Když se pokusila pohnout, zjistila, že je svázaná. Kotníky měla pěkně přidělané k nohám židle a v pase jí také držel jeden provaz. Ruce měla bolestivě podél těla, taktéž pevným provazem přivázané k židli.
V místech, kde Nina tušila zlomeninu na ruce, cítila silně obtažené obvazy, které alespoň částečně zmírňovaly bolest ze zařízlého provazu. Věděla ale taky, že pokud jí ránu někoho brzy neošetří, dost možná do oné ruky nikdy nevezme pistoli.
Ninu až překvapilo, jak se uvnitř sebe cítila vyrovnaná. Měla pocit, jako kdyby její duši naplnila temnota totožná s tou kolem a pohřbila všechny ty rozostřené emoce, které v ní donedávna křičely a škrábaly se nahoru na povrch.
Teď byly pryč.
Zavrtěla se a pokusila se posadit pohodlněji, ale nešlo to. Tělo ji při každém pohybu bolelo a ozývala se pochroumaná žebra bolestivě plačící na plíce.
Musela se tedy s mručením vrátit do původní polohy, která nebyla pranic příjemná. Byla tak bezmocná, neschopná se pořádně pohnout, natož pak se jakkoliv pokusit uniknout. Mohla jen vyčkávat.
-
Nemohlo uběhnout víc, jak několik minut, když se někde před ní ozval hlasitý šramotivý zvuk. Zkušenými smysly špióna dokázala vydedukovat, že slyší klíč v komplikovaném kovovém zámku. Její typ se potvrdil ve chvíli, kdy se před ní otevřely těžké kovové dveře a opustily dovnitř trochu denního světla, které pohladilo ženinu mysl doposud zahalenou do stresujícího a znepokojujícího temna. Pak se ale ozvalo zapraskání a na stropě se rozsvítilo několik dlouhých zářivek, což její oči naopak přijaly se značnou nechutí. Pod náporem nepříjemné štípavé bolesti musela zavřít oči. A když si její zorničky pod víčky pomalu navykaly světlu, uslyšela kroky a hlasy přicházející směrem k ní. A pak uslyšela hlasité bouchnutí dveří.
Se svěřenými rty se pomalu donutila otevřít oči. Oslnila ji umělá nazelenalá záře, která se odrážela od světlých betonových stěn. Mžourala kolem sebe a přitom se snažila rozeznat obrysy postav.
"Ale ale ale, Šípková Růženka se nám probrala."
ozval se kousek od ní pohrdavý hlas a ona konečně nabyla plného ostrého zraku.
V místnosti s ní bylo minimálně deset agentů HYDRY v černých uniformách se znakem na hrudi. V ruce všichni svírali příruční kulomety, jako kdyby byla nějaký super nebezpečný zločinec.
Byla bych...ale teď jsem spíš jako mrtvola.
Ke své nelibosti zjistila, že je v místnosti i agent, se kterým měla co dočinění po Starkově misi. Na obličeji měl grimasu vítězství. Otřásla se, když se podívala do jeho úlisné tváře. Měla pocit, že na těle stále cítí jeho hrubé dlaně, jak nestydatě ohledávají její tělo a bez jediné známky úcty narušují i ty nejintimnější hranice...
Musela se odvrátit, zdravou ruku zatínajíce v pěst. Nedokázala se na něj dívat s vědomím, že ho nemůže okamžitě zabít. K její smůle se ale muž rozešel přímo jejím směrem.
"Jak ses vyspala, Nino?"
zeptal se jí slizkým hlasem s náznakem dvojsmyslů. Sklonil se a zapřel o kolena, aby jí viděl do tváře, která se na něj po chvíli opět obrátila a která si ho nenávistně přeměřovala.
"Táhni k čertu, parchante."
zasyčela nazpět, nespouštějíce muže z pohledu.
Dean Helmut, to je jeho jméno.
Jsi mrtvej, zmrde.
Z Deanova hrdla se vydralo bublavé zasmání. Přiblížil se ještě víc a pohladil ženu po tváři.
"Ďábel si jde pro někoho jiného, Nino,"
Žena zlostně trhla hlavou a vyhla se tak jeho dalšímu dotyku, bez jakéhokoliv výsledku zastrašení. Ba naopak. Následoval další úšklebek.
"Uvidíme, jestli takhle budeš vzdorovat i samotnému satanovi. Je naštvaný, drahá. On přímo zuří. Kvůli tobě."
Možná, že kdyby znala Macbethovu zuřící stránku, ještě by si své počínání rozmyslela. Ale neznala a nevěděla, co se skrývá za ledovou maskou šílence.
Už, když vešel do malé místnosti, sálalo z něj cosi hrozivého. Tvář měl bledší než obvykle, oči podlité krví, kterou ještě zvýrazňovaly temné kruhy pod očima. Šel rychle, vzpřímeně, ruce zaťaté v pěst. Vypadal jako ďábel, který si nasadil ledovou masku staršího muže.
Jeden z jeho vojáků před ženu postavil židli, kam si její bývalý nadřízený pomalu sedl. Věnoval jí letmý, nečitelný pohled a pak si začal pomalu z rukou stahovat černé kožené rukavice. Když postupně osvobodil všechny prsty, nechal je spadnout do klína a konečně se pohodlně uvelebil na svém místě.
"Nino,"
pronesl tichým, hrubým hlasem. Z jeho tváře vyzařovala emoce vzteku, dokázal ji ale dokonale koncentrovat a ven vydávat skrz tichý a nebezpečný tón mluvy. Přitom si mnul žilnaté ruce a nespouštěl z ní zrak, taktéž plný zášti a ledového odporu hraničícího se zhnusením.
"co jsi to udělala."
Neslyšela otázku, znělo to spíše jako konstatování. Beze slov se zavrtěla na židli a několikrát zamrkala, zrak se jí rozmlžoval kvůli zářícím světlům kontrastujícím s temnou uniformou může. Byla docela ráda, že její smysly tak úplně nefungují - nemusela čelit přímému pohledu šéfa HYDRY.
"Co jsi to udělala, Nino?"
vyřkl muž větu znovu, tentokrát to však byla otázka. Žena se ale nejprve rozhlédla kolem sebe. Přejížděla pohledem po kamenných tvářích Macbethovo nejvěrnějších a hledala pohublý obličej jeho hlavního doktora. Ale nenašla ho.
"To, co bylo správné."
řekla pevně, hlas se jí ale nápadně zadrhával. Až moc dlouho nepila a až moc intenzivně křičela.
"Jste hlupák, když chcete Natashu Romanovou. Jste blázen, když chcete zabít Danielu Strakovou. A jste šílenec, když chcete zničit Avengers."
Macbeth se uchechtl a zavrtěl hlavou, což jako reakci žena nečekala. Sledovala, jak si hrubými dlaněmi protírá kořen nosu a pak vlasy a jak jeho pohled klouže do jejího obličeje. věnoval jíúsměv hluboký děsivý Úsměv, který jako by jí prostupoval až hluboko do těla. Vypadal jako šílený klaun, který, jen čeká, až bude moci vykuchat svou oběť. Zíral na ní psychopat, šílenec, zabiják, a ona si to uvědomovala. Uvědomovala si, že by měla cítit strach. Měla by se děsit, měla by vědět, že on je schopný všeho, ale její mozek jako by tuto informaci nechtěl zpracovat. Poslouchala, jak se znova uchechtl, zavrtěl hlavou a sklopil oči do podlahy, pomalu si poposedávajíc na židli zatímco, ona začala uvolňovat stažené svaly. Možná si v tu chvíli, kdy se ten blázen smál, myslela že to nakonec dopadne dobře. Byla to bláhová a rychlá myšlenka, která jí prošla hlavou Ale byla tam. Sama se divila, jak ji něco takového v této situaci vůbec může napadnout. Však před ní seděl Macbeth Browe.
"Tak ty si myslíš, že jsem šílený?" zachrčel tichým, děsivým hlasem, který ji opět vrátil do bolestivé reality. Jeho pohled nabral úplně nové intenzity. Byl ještě tisíckrát černější, než kdy předtím.
"Máš pravdu. Jsem."
V tu chvíli se Macbeth rozpřáhl a silně jiudeřil do obličeje. Hlava jí uletěla na stranu a tváří projela ostrá bolest, která se jen znásobila zraněním z dřívější doby. V hlavě jí okamžitě začalo šíleně hučet, jako kdyby jí nějaký alarm varoval před tím, že jí teď bylo vážně ublíženo. Ale Macbeth ji nenechal. Rozpřáhl se znova a udeřil. Bolest byla ještě nespočetněkrát silnější, protože se mu podařilo zasáhnout nos.Hlava se jí zvrátila na další stranu, bolestivě jí křuplo v krku. V tu chvíli necítila snad vůbec žádné emoce, jen tu bolest prostupující celou lebkou a mozkem. Nechtělo se jí křičet a zároveň chtělo. Mozek šíleně řval, ale zároveň se potápěl do hluboké agonie. Kořínek nosu jí hořel, stejně tak rty a do očí se hrnuly slzy. Obě dvě pěsti teď měla zaťaté, v té, která byla zraněná, jí procházela šílená bolest. Ale ona to přes celý tlak v těle ani necítila. Přišla další rána a po ní další a další. Slyšela Macbethův křik ale nerozuměla jeho slovům. Byla moc mimo. a potom, když už se ta bolest zdála být nesnesitelná a věděla, že další ránu při vědomí nepřežije, Macbetha někdo popadl a prudce ho odtáhl.
,,Nech mě být! Ruce pryč! Musím tý kurvě dát co proto!"
,,Zabijete ji, šéfe."
Nina opatrně otevřela oči. Moc to nešlo, měla je moc oteklé a plné slz. Jen matně viděla Macbetha, se stále hrozivým a šíleným výrazem, jak ho dva vojáci, včetně Deana drží za ruce dál od ní.
Opatrně pohodila hlavou, aby si z obličeje smetla krví slepené a vlhké vlasy. Rty měla otevřené a snažila se dýchat, ale pálící plíce jako by nezvládaly ani malý objem vzduchu, navíc se jí do dýchacích cest a krku valila krev z rtů, tváří a nosu. Podle bolesti věděla, že ho má zlomený. Ale to teď byla asi ta nejmenší úhona. Klepala se a ostražitě sledovala všechny v místnosti. Jestli před chvílí byla neschopná cokoliv udělat, teď její šance byly stejné, jako šance mrtvoly. Do hrobu také neměla daleko. Však se sotva držela při vědomí. V sedu ji držely jen pouta, bez nich by se dávno slavila na zem.
"Přesně to by teď rád udělal, že?"
usmála se samolibě. Její hlas zněl směšně nakřáple, což bylo důvodem poničené nosní přepážky a špatného dýchání. Musela vypadat směšně a uvědomovala si to. Teď nebyla vhodná doba na vtipkování a posměšný tón. Jestli jí něco opravdu nebylo, tak do smíchu. Sledovala, jak se šílenství pomalu vytrácí z Macbethova výrazu, jak se pomalu ukidňuje.
"A víš co? Udělej to,"
zašeptala tiše, pohled upřený do jeho očí. Měla pocit, že v nich vidí odraz Natashy.
Co asi teď dělá? Je smutná? naštvaná? Hledá mě, aby mě mohla zabít za to, co jsem udělala? Nenávidí mě k smrti?
Běželo jí hlavou, zatímco se jí před očima míhaly rudé lokny. Měla pocit, že je Natasha tak blízko...jako kdyby ji viděla... Macbeth se jí najednou začal vytrácet, celé tělo se najednou jako by vznášelo. A pak, ze stínů zbylých po Macbethově odrazu vystoupila její sestra. Krásná, jako vždy. Na tváři jí hrál úsměv. vypadala šťastná. Nina se chtěla také usmát, ale nemohla. Viděla, co ukrývá za tou maskou. Věděla, že toto je jen naivní halucinace, kterou jí přivodil bídný stav těla i duše. Věděla, že ve skutečnosti Natashu zničila. Že se její nebohá sestra teď topí v moři šílenství. a že to je jen a jen její vina. Opět.
Má vůbec člověk jako ona právo žít?
Ne.
Nikdy ho neměla.
"Zabij mě,"
zašeptala, oči upřené na Macbetha,
"posluž si. Už mi nemůžeš ublížit. Nemáš mi co jiného udělat. Nic nemám."
Už ta slova ani nebolela. Nevnímala je. Nedokázala se zamyslet nad jejím významem. Pronášela to, jako kdyby si objednávala toast v bistru, jako kdyby právě zadala o něco obyčejného.
Nikdy nechtěla škemrat o smrt. Věděla, že je to nejhorší způsob ponížení. Teď na tom ale nesešlo. Už neměla sílu.
A Macbeth to věděl. Ne z jejího chabého držení těla, že všech těch malých ran a potoků krve v její tváři. Věděl to z jejích očí. Byly na pokraji propasti.
Macbeth viděl, že Nina uvnitř již umírá.
Musel se zasmát.
Přišel k ženě blíž a vzal ji bradu mezi dva prsty. Nebránila se. Hleděla na něj, nepřítomně. Nepoznával ji. Všechnu sílu už z ní dokázal vymlátit.
"Drahá Nino,"
řekl téměř až něžně a odhrnul jí vlasy z tváře. Byla celá upocená, na prstech mu zůstala rudá krev.
"Teď, po tom všem, mi budeš říkat, co je dobré? Teď chceš zemřít?"
Přikývla. Neměla na to mu odporovat. Bylo toho moc. Dopadla na ni tíha celé existence.
Smrt je jediné východisko. Je to jediný způsob, jak ze sebe shodit tíhu vlastního selhání.
Nevěděla, co ji pak čeká. Bude to peklo a nekonečné utrpení? Nebo se snad reinkarnuje? Bude si něco pamatovat? Vnímat? A nebo to bude jako usnout hlubokým spánkem, s tělem zetlívajícím na dně rakve... Na tom stejně nezáleželo. Ať to bude jakkoliv, splatí tím dluh, který vůči smrti má. Splatí dluh Natashe. Buckymu. Daniele. Anette. A všem ostatním, kterým přinesla do života hořkost a ztrátu. Kterým ublížila.
Za celý svůj život rozervala tolik srdcí, že byla smířená s tou nejhorší odměnou v peklech.
"Myslíš, že je to tak lehké? Já to chci udělat, Nino. Umírám touhou vidět tě trpět. Sledovat, jak se ti břichem valí řeka krve a vyplavuje všechny ty sračky, kterýma jsi naplnila svou duši."
A že těch sraček bylo... Nepočitatelně.
Věděla, že ať ji muž zabije nebo ne, sama to moc dlouho nevydrží. Byla před ní další srdeční příhoda. Cítila to. Věděla, že za chvíli upadne do bezvědomí. A už se z něj nechtěla nikdy probrat.
Začala se třást zimou.
"Popros mě. Popros mě, ať tě zabiju. Škemrej, Nino,"
Ten hlas přicházel z dálky. Měla pocit, že Macbeth je kilometry daleko od ní. Už ani necítila jeho dotek na kůži. Cítila jen tupou bolest a tlak v celém těle.
Dech se jí zarazil v plicích, když se se slzami v očích zajíkla a začala se třást v bolestivé křeči.
"Prosím... Prosím..."
Její druhé slovo se rozezvonělo do prázdna, když upadala do spánku.
Doufala, že to je konec.
Že už bylo té bolesti až až.
Jenže nebylo.
Nebylo, Nino.
Hlásím se s novou kapitolou po půlroční neaktivitě.
Nemám v zásobě žádné hlášení a ani důvody a nebo výmluvy, jen obyčejnou omluvu.
Omlouvám se Vám všem, co čekáte nějakou hodnotnou kapitolu a pokračování. Moc mě to mrzí. Jenže můj život získal uplně nové rozměry... stalo se tolik věcí, že ani nevím, jak bych vám je měla popsat.. a spolu s nimi přišel i nekonečný blok.
Ale vím, že Ninin příběh chci dokončit.
Snad se co nejdříve uvidíme u epilogu moji knihy.
Tohle je jen začátek.
El