Tak joo, pro začátek tu mám malé přání a věnování....
Tahle kapitola vyšla speciálně na datum narozenin skvělé Elikaastn3! ♡♡
Přeji ti vše nejlepší, hodně zdravíčka a štěstíčka, také úspěchy na wattu i v životě a tak dále! Snad si kapitolu pořádně užiješ!
A vy jí všichni popřejte, milí čtenáři! Díky téhle holčině Ninu vidíte opět po pár dnech a ne po měsíci :Dd
Všechno se to seběhlo tak rychle, že si nikdo z nich pořádně neuvědomil, co se vlastně děje.
Nina stiskla spoušť a Tonymu hlavou prolétla jediná myšlenka - jsem mrtvý. Kulka ho ale minula, proletěla mu těsně kolem krku a rychlostí blesku zamířila k čidlu na sloupu za Tonym. Když pak nápoj prorazil zavěšený plast, spustila se rozbuška a ozvala s hlasitá rána.
V místnosti vybuchla bomba, jejíž tlaková vlna odhodila Tonyho několik metrů dozadu. Pár sekund letěl vzduchem a pak ztěžka dopadl na betonovou zem, naprosto netušíc, co se děje.
Tělem se mu provalila vlna bolesti, která mu na chvíli ochromila celé tělo. Jediné, co v tu chvíli mohl vnímat, byl šířící se kouř a zápach ohně.
Ochromení náhle odešlo a do plic se mu vlil horký vzduch. S rozšířenýma zorničkama se přetočil na bok a dal se do kašle. Detekuji četné poničení, řekl by mu v tu chvíli J.A.R.V.I.S. a on by odpověděl Jo, to já taky. Ztežka se posadil, mžourajíc po místnosti kolem a snažíc se si vzpomenout, proč je všude kouř.
A pak mu to došlo. Bylo to, jako kdyby mu na hlavu někdo chrstl kýbl ledové vody a probral jeho otupělý mozek.
Nina. Daniela.
Daniela!
Prudce se otočil na místo, kde tušil, že naposledy viděl mladou Starkovou a její únoskyni.
Krve by se v něm nedořezal, když je nespatřil. Ani onu zrádkyni, ani svou dceru.
"Danielo!"
vykřikl, v hlase znatelnou notnou dávku hysterie. V panice se mu téměř nepovedlo zdvihnout se ze země, všechny svaly se napjaly jako pružiny a nechtěly poslouchat.
"Danielo? Kde jsi?!"
zkusil to znovu, tentokrát už se zděšení v hlase nesnažil ukrývat. Strach ho pohltil od hlavy až k patě. Nedbal ostré bolesti v celém těle a nemotorně se zvedl, aby opět klopýtl na zem.
Před očima měl vidinu hrobu se jménem jeho milovaného potomka. Pláč Pepper, slova útěchy od ostatních. Viděl beznaděj.
"Danielo!"
"Tati!"
jako rajská hudba se v jeho hlavě rozezněl hlasitý výkřik malé holčičky.
Ze srdce mu spadl obří balvan, měl pocit, že z nenadáleho návalu klidu omdlí. Tentokrát již úspěšně se pokusil zvednout a rychlým, ale nemotorným během se vydal k místu, odkud křik vycházel. Bez povšimnutí minul ohořelou, prskající a doutnající krabici na Anubis a stanul přímo na místě, kde slyšel půvabný hlásek. A nestačil se divit.
Uprostřed podlahy tam byla jáma, na jejímž dně byla veliká matrace. A v ní ležela se zamračeným výrazem a slzami na krajíčku Daniela Starková.
"Když jsme to s tebou cvičily, nebolelo to,"
vzlykla tiše a věnovala překvapenému otci podmračený výraz. Tony na ni jen tupě hleděl, nechapajíc význam jejích slov.
"Teta říkala, že to bude měkký pád!"
-
Jestli ale někdo měkký pád opravdu nezažil, byla to mladší sestra Romanovová. I přesto, že celou akci mnohokrát přepočítávala, někde se musela o několik centimetrů seknout. A to mělo fatalní následky.
Ve chvíli, kdy vystřelila, měla pět sekund na útěk. A ty využila na přiblížení se k vysklenému oknu za sebou. Když pak nastražená bomba vybuchla, její perfektně vypočítaná tlaková vlna jí vyhodila ven a prohodila prostorem do budovy metr od hlavního hangáru. A tady nastal problém. Žena měla vrazit do narafičené žíněnky na zdi a z ní se odrazit na matraci na zemi. To by znamenalo mnoho pohmožděnin, ale kosti by byly ušetřeny.
Jenže letící Nina vrazila do žíněnky na zdi jen napůl. A pak nenásledoval pád do měkkého, ale na tvrdou, asfaltovou zem.
Nina toho vydržela hodně, ale tenhle pád byl i pro její zocelené a vylepšené tělo moc. Nevydala ale ani hlásku, když její tělo se silnou ránou spadlo na zem, kus od připraveného měkkého přistání.
Pohltila ji nicota. Před očima se jí rozprostřela bílá plocha plná oslňující záře, která zakrývala všechny okolní vjemy. Hlavou jí procházelo podivné dunění, které jí společně s ničím před očima dávalo pocit, že leží kdesi v hale se sněhobílým stropem a slyší vzdálené dunění zvonu. I tělo jí ochablo a spolu s ním všechny svaly a nervy. Na chvíli byla pryč z reality, v říši bez bolesti a myšlenek.
A pak to přišlo. Bolest. Nejprve jí ostře projela hlavou a dunění se proměnilo v natlakovaný pískot bílo před očima nahradily rozmazané a nepřesné vjemy, u kterých nešlo určit, o jakou věc se vlastně jedná.
A pak kruté spáry utrpení sevřel její bezbranné tělo.
Stačilo pár sekund k tomu, aby si žena uvědomila, že nemůže dýchat. Plícemi jí projížděla řezavá bolest vystřelující až ke krku a ona zaboha nemohla popadnout dech. Začala se dusit vlastní krví, když se slzami v očích vyvrátila hlavu na stranu snažíce se nahnat do těla vzduch. Až když se jí podařilo přetočit se na bok, s hlasitým lupnutím v žebrech se hruď zvolila vpustit do sebe kyslík a ona s dala do bolestivého A krvavého kašle.
"Do hajzlu!"
podařilo se jívyřknout během dávení a unaveně se překulila zpět na záda. Hluboko v krku cítila, jak se jí krev hromadí v dýchací i polikací trubici a pomalu se žene do její pusy. Pootevřela rty a snažila se nadechnout. Šlo to pomalu, vzduch kolem se zdál být nutný a způsoboval jí ukrutné bolesti. Opatrně zvedla jednu ruku a položila ji na místo, kde byla bolest nejsilnější.
Ostré křupnutí a a výstřel palčivé bolesti ji rychle přesvědčil o tom, že vše způsobují ošklivě polámaná a pochroumaná žebra.
Jak se na povrch drala krev kapající z nosu i rtů, do očí se jí draly slzy. Sevřela rty a pokoušela se zastavit vzliky, které jí ještě znesnadňovaly už tak velmi nepříjemné dýchání.
I přes to, že ji každý pohyb vlévá do žil novou dávku utrpení, věděla, že musí analyzovat škody. A tak se co nejpomaleji začala zvedat, lokty se opírajíc o podlahu.
Místnost zaplňovalo tiché sténání, když žena opatrně že země zvedala páteř, o které pochybovala, že zůstala neporušená. Měla pocit, že jen pouhé prosazení musí trvat věčnost. Na tvářích se jí slzy mísily s krví a tekly jí proudem po bolestí pokřivené tváři.
Tohle je moc, Nino. Tohle nezvládneš.
Opakovala si v duchu, zatímco se s oddechovaním vzpamatovávala z náročného zvedání jen do sedu. Divoce mrkala, potřebovala zahnat podivné barvité vjemy před očima. Měla pocit, že musí každou chvíli upadnout do bezvědomí, hlava jí pulzovala jako o závod a vnímání měla extrémně rozostřené. Její uslzené oči spočinuly na pravé ruce, která se bezděčně třásla. Nemusela dlouho zjišťovat proč, kousek pod zápěstím, kde jí v ruce tlupě pulzovalo projíždělo štípání, jí z krvavé kůže trčela kost. To byla poslední kapka.
Žena měla pocit, že z haly se dostávala dobrých několik hodin. Když se jí po úmorné snažení podařilo zvednout na nohy, nemohla se pohnout. Několikrát spadla k zemi, nejprve bojujíc s pláčem, pak nechala smutné emoce vyplout na povrch a rozbrečela se jako malé dítě.
A tak se i cítila. Bezbraná, neschopná zřetelně vidět, zraněná. Toužila po tom si lehnout, schoulit se do obětí své matky a jen plakat a plakat.
Matka je mrtvá!
Křičela na sebe v mysli.
A ty musíš dokončit misi. Bucky čeká, Nino! Tak dělej!
Ale nešlo to. Byla moc slabá a moc zraněná.
Naděje v ní začala uvadat, když po dlouhé době udělala další krok kupředu a málem se zřítila na zem. Kousla se do rtu, už nechtěla vypustit ani jeden vzlyk. Zdvihla hlavu a v rozmlženu před sebou si představila jednou tvář. Tvář muže, pro kterého to dělala. Pro kterého trpěla.
"Musíš to zvládnout! Pro něj!"
zavrčela nesrozumitelně a zatnula prsty na zdravé ruce. S hlubokým nádechem se připravila opět vykročit, když se za ní ozval hluboký hlas.
"Pro koho, Nino?"
V první chvíli si myslela, že modlí. Srdce se jí rozbušilo a nemohla se nadechnout, humor v hlavě ještě zesílil a hlavně jí na pár sekund opustily všechny síly. A když se do jejích žil po chvíli valila nová energie, neubránila se frustrovanému zasténání. Pomalu, tak, aby si neublížila, se otočila a zamžourala na muže za sebou. Byl to ten stejný člověk, který ji před nějakou dobou překvapil v Melabonaparku, kde ji naverboval na sebevražednou misi.
Otevřela pusu a chtěla mu něco říct, ale pak si uvědomila, že si nepamatuje jeho jméno. Vylekalo ji to, ale pak si uvědomila, že momentálně jí nejde přemýšlet vůbec nad ničím. Otřes mozku v jejich souboji začal vyhrávat.
Muži ale její zaskočení ani trochu nevadilo.
"Pro koho, Nino?"
zeptal se pobaveně znovu a pomalým krokem se k ní vydal,
"snad ne pro toho svého vojáčka bez mozku?"
V ženě se vzedmula vlna vzteku. Nesnášela, když vojáka někdo takhle nazýval.
"Neříkej mu tak!"
Instinktivně sáhla rukou k pasku, kde měla připnutou značně poškozenou zbraň. Prudce odepla pochvu a vytáhla ji, míříc na pomalu se přibližujícího agenta.
Toho to ale ani trochu nerozhodilo, ba naopak. Zastrčil si ruce ležérně do kapes kalhot a na tváři se mu objevila pohrdavá grimasa.
"Co uděláš, zastřelíš mě?"
Ani nehnula brvou, jen pevně svírala rukojeť pistole. Hlaveň se nebezpečně třásla.
"Podívej se na sebe. Nevypadáš jako někdo, kdo by mi teď mohl ublížit."
Prudce sebou trhla, když se ocitl pouhý metr a kousek od ní, ale nedokázala se pohnout. Nohy jí přestaly poslouchat. Srdce v bolavé hrudi začalo bít jako o závod, cítila, jak jí do tváře špinavé od krve stéká pot. Vyděšeně vzhlédla do obličeje svého bývalého kolegy. A ještě vystrašeněji pozorovala, jak jí selhala i levačka. Klepající se prsty nedokázaly stisknout spoušť, byly zaseklé v podivné křeči.
Agent si viditelně užíval zděšení v jejích očích a nezdráhal se přistoupit blíže. Pak jí rukou v rukavici pevně a nečekaně sevřel zápěstí, až vyjekla. Stačil jediný prudký pohyb a vyškubl jí jedinou naději na záchranu z rukou. Zřetelně slyšel, jak se jí začal klepat dech a oči sledovaly, jak si pistoli zastrkává za vlastní opasek. Kdyby byla ve své kůži, bez všech těch zranění, než problémů by ho odzbrojila, tím si byl jistý. A proto si chtěl co nejvíce vychutnat její bezmoc.
"Podívej se na mě,"
zašeptal nebezpečně a stoupl si těsně k ní. V jejím obličeji se ale zračila zvláštní prázdnota, jako kdyby byla duchem někde jinde. Uchcechtl se a na pár sekund se odvrátil. Pak ji jednou dlaní hrubě chytil za tváře a trhl s její hlavou tak, aby si hleděli z očí do očí.
"Řekl jsem, aby ses na mě podívala!"
zakřičel a stiskl svou ruku víc, až jí z pootevřených rtů unikl drobný sten.
V očích, které na něj upřela, se zračil vzdor, který ale nebyla schopna jakkoliv rozžehnout.
"Ano, přesně tak."
usmál se potěšeně. S neskrývanou sadistickou a perverzní vášní si prohlížel její tvář a odhalený krk. Hlavou mu běžely všechny ty věci, co by s ní teď mohl a chtěl dělat. A velmi ho mrzelo, že na to neměl čas.
"Jsi taková mrcha, Romanovová,"
zasyčel jí do tváře, až jí po zádech přeběhla husí kůže. Pak se v zadu na její hlavě objevila jeho ruka a zajela jí do vlasů. Ty pomalu sevřela ve velmi silném stisku. A pak prudce trhla dolů. Žena se neubránila výjeku, když jí trhl hlavou dozadu. Cítila, jak jí rve vlasy, ale hlavně cítila novou bolest v krční páteři. Do očí jí vyhrkly slzy, když pozorovala, jak si sundavá zuby rukavici a obnaženými prsty přejíždí po jejích tvářích, až k pulzujícímu krku. A pak jeho dlaň zamířila kamsi pod koženou uniformu.
"Jsi taková mrcha, malá kurvička, která by potřebovala vyškolit."
pokračoval požitkářsky a ona se musela zhnuseně odvrátit. Donutila se nekřičet, zadržet pocity pod bolestivou kamennou maskou, když jeho ruka začala odepínat pásek od jejích kožených kalhot. A nekřičela ani tehdy, když se jeho prsty začaly dotýkat její horké a vlhké kůže.
Slzy jí palily v očích, hrdlo jen tak tak drželo křik, rty měla na několika místech prokouslé. Její kamenný výraz co sekundu ozdobila grimasa značící vnitřní muka, která musela ukrývat.
Měla pocit, že to musela být celá staletí, než kruté zacházení agenta HYDRY připravilo její unavené tělo o veškerou energii. A když její tělo konečně začínalo vypovídat, mysl se začala zahalovat do temného pláště a svět okolo začal mizet ve stracenu, přivítala to s grácií.
Bylo to vykoupení. Vykoupení z té bolesti a potupy, kterou si právě prošla.
A také to bylo vykoupení před utrpením, které jí ještě čekalo.
No, tedy, popravdě, úplně narozeninová kapitola to tedy rozhodně není. Právě naopak.
Je mi Niny líto...tohle jsem jí neměla dělat. Ne to takový chudáček a já jí ještě přidávám takovou bolest...snad se alespoň dočká happyendu. ://
Nevím, jak to teď bude s vydáváním, odlétám do Egypta a pak hned do Yorku...budu týden relaxovat u moře nejspíš bez wifi a pak bydlet týden v anglické rodině, takže asi psát nebudu...
Takže vám přeju šťastný začátek nového školního roku, ať ho neprotrpíte, jako Nin tuhle kapitolu.
Mějte se krásně,
El♡