Gif - Jason Hawkins
Další den jsem vstal rozmrzelý - moc jsem toho nenaspal. Bylo šest třicet. Moc brzo. Přesto jsem se posadil a unaveně si přejel rukou po obličeji. Skrz zatažené žaluzie na mém širokém okně prosvítalo nepříjemné ranní slunce a svítilo mi do očí. Přinutil jsem se vstát a převlíknout se do čistých věcí. Dal jsem si mobil na nabíječku a proti své vůli - musel jsrm se opravdu hodně přemáhat - jsem vytáhl žaluzie. Celý pokoj ozářila jasná oranžová barva vycházejícího slunce. Otočil jsem se zády k oknu. Paprsky dopadaly úplně všude a vypadalo to, jako kdyby někdo celou moji ložnici přetřel oranžovou barvou. Kdybych se před chvílí neprobudil a nebyl bych naštvaný, že nic nevidím, asi bych byl fascinovaný.
Pomalu jsem se vlekl do koupelny - nechápal jsem sám sebe, proč jsem se převlíkal, když jsem se šel osprchovat. Nabručeně jsem se svlékl a vstoupil do sprchy. Pustil jsem vodu. Ledové kapky mi padaly do obličeje a já bych asi příšerně nadával, kdybych na to nebyl zvyklý. Ledová sprcha je po probuzení to nejlepší.
Po sprše jsem se odvlekl do kuchyně, kde jsem spěšně vypil hrnek studeného mléka. Ani jsem si ho nevychutnával, prostě jsem ho do sebe nakopal a jakmile jsem šálek odložil do myčky, do kuchyně vstoupil otec. Nevypadal, že je nadšený.
"Jasone," začal tónem, který znamenal "musíme si promluvit". Raději bych se tomu vyvaroval.
"Promiň, nemám čas." Chtěl jsem šikovně vyklouznout z kuchyně, ale otec mě zastavil - položil mi ruku na rameno a zatlačil do něj.
"Bude to rychlý," slíbil mi. "Poslouchej Jasei. Ty tvoje známky..." Aha. Známky. Celkem časté téma. A tragické. Přesto si z něj nic nedělám, na takovéto přednášky jsem zvyklý.
"Víš, že ti s matkou necháváme větší volno, než by sis zasloužil. Přístup k učení jsi zdědil po mně, to já vím. Ale maturitu udělat musíš a to víš zase ty. Uč se alespoň na to, abys prolezl, i s odřetýma ušima. A pak můžeš začít slibnou kariéru profesionálního sportovce, ano? Začni se učit, jinak máš s neomezenou večerkou konec. Jasně?" Spěšně jsešm kývl a otec mě konečně pustil.
Moc jsem o tom nepřemýšlel a rychle jsem vyběhl schody do koupelny. Zatímco jsem si čistil zuby, sledoval jsem zvadlé prameny svých vlasů, které se zmítaly pod náporem lehkého vánku z otevřeného okna. Kate měla opravdu - opravdu trávím spoustu svého času před zrcadlem. Měl bych to omezit.
Vypláchl jsem si pusu od zubní pasty a přemýšlel jsem, jak to udělat tak, abych měl ty vlasy dobrý, ale zároveň nad tím nestrávil hodinu. Napatlal jsem si trochu gelu z tuby na prsty a zkusil si jenom prohrábnout vlasy - nějak jsem nedokázal poznat rozdíl. Prameny mi opět padaly do čela. Zamračil jsem se a prohrábl si vlasy víckrát - usoudil jsem, že budu potřebovat trochu víc geu. 7:30 - už deset minut se tu patlám vlasy, ale přesto... No dobře, je poznat rozdíl, ale přece to jenom není takové, jaké bych to chtěl. Stop - přesně na tohle Kate poukazovala. Možná to nemyslela tak úplně vážně, ale já jsem to vážně myslel. Já jsem to vážně bral.
Umyl jsem si ruku od gelu a aspoň jsem si vlasy zafixoval tužidlem. Vletěl jsem do pokoje, popadl Pilotky, mobil, batoh a vyrazil jsem. Nasedl jsem do auta, tašku nedbale hodil na sedadlo spolujezdce a vyjel jsem.
Z konce Berhamu to autem bylo zhruba 30 minut, ale já to vždycky stíhám zkrátit na 20. Jezdím jak šílenec - věřím, že se tím jednou zabiju - ale ten pocit rychlé jízdy je neodolatelný. Pokud ovšem někam povezdu Catherine, měl byc zpomalit - pro dobro její i moje. Nehodlám být vrah, alespoň ne blízkých osob.
Náhle jsem zaslechl turčení klaksonu a rychle jsem si uvědomil, že jsem přejel křižovatku na červenou - málem do mě narazilo čísi auto.
"Debile!" slyšel jsem za sebou, ale nedbal jsem na to, jel jsem dál. Dokonce jsem si ignorantsky zapnul stereo. Celým autem a okolím se rozeznělo hlasité dunění hiphopu. Dal jsem si ruku ven z auta a opřel jsem si ji o dveře. Ignoroval jsem káravé pohledy chodců, prostě jsem si ťukal prsty o volant do rytmu hudby. Bylo mi dobře - kdybych nějakou měl, zapálil bych si cigaretu. Viděl jsem další křižovatku a tentokrát jsem na červenou zastavil. Rozmrzele jsem se rozhlížel po okolí - nenávidím čekání, jsem děsně netrpělivý. Ale pak jsem ji spatřil. Kráčela po chodníku pár metrů ode mě, měla světle modré volné tričko s dlouhými rukávy a džíny ve stylu boyfriend - a přes ramena přehozenou moji mikinu. Zatroubil jsem.
"Hej, Kate!" křikl jsem. Trhla sebou ale neotočila se. Ztišil jsem hudbu na minimum.
"Catherine Jeffersonová!" Tentokrát se otočila. Zamával jsem na ni a poklepal na vedlejší sedadlo, ze kterého jsem spěšně sundal batoh. Nakrčila čelo.
"Dělej!" pobídl jsem ji a ukázal na semafor. Vteřinu váhala a pak doběhla k mému autu. Nahnul jsem se ke dveřím spolujezdce a otevřel je. Sedla si vedle mě a zavřela dveře. Na semaforu svítila oranžová. Vyrazil jsem.
Jel jsem maličko pomaleji, aby si stihla zapnout pás. Vděčně se na mě podívala. Zrychlil jsem.
"Už tě někdo někdy vezl do školy?" zeptal jsem se upravujíc si sluneční brýle. Kombinace slunce a větru byla v Berhamu obvyklá, ale fakt otravná.
"Nikdo mě nikdy nevezl do školy v Mercedesu," opáčila a stále svůj pohled upírala dopředu. Přišlo mi, že čeká, že každou chvíli nabouráme.
"Všechno je jednou poprvé," zamumlal jsem s úsměvem. Nic mi na to neřekla.
Zastavil jsem na parkovišti před školou. Vystoupil jsem a ještě dřív, než stihla nějak zareagovat, jsem hladce přeskočil přes kapotu auta a otevřel jí dveře. Zmateně se zadívala na předek auta a pak na mě. Zašklebil jsem se.
"Díky," pípla, když vystupovala.
"Rádo se stalo."
"Doškrábal sis lak," poznamenala. Pokrčil jsem rameny.
"Dám si to přelakovat."
"Máš Mercedes ale skáčeš přes něj, jako kdyby to nic nebylo. Já bych byla ráda, kdybych měla alespoň vlastní auto." Vyčítavě na mě pohlédla.
"Můžeš být ráda, že se budeš vozit do školy v Mercedesu," zabručel jsem. Kate se zastavila a vytřeštila oči.
"Co-Cože?" vyblekotala a zírala na mě jako opařená. Zasmál jsem se.
"Jasně. Jsem ochotný tě vozit do školy v Mercedesu," usmál jsem se.
"Nemusíš kvůli mně-"
"Stejně nemám co dělat," pokrčil jsem rameny. Kate si povzdechla, ale znělo to spíš úlevně.
"Tak jo," souhlasila. "Ale řeknu to nejdřív rodičům."
Pan a paní Jeffersonovi nebyli příliš nadšeni, když jsem jim jejich dceru přivezl před dům v "nebezpečném autě", ale Kate je ujistila, že řídím opravdu bezpečně - ha ha ha.
Paní Jeffersonová mě zvala k nim domů, ale já jsem odmítl. Musel jsem jít s Hankem pro cigarety, ale to jsem jim samozřejmě neřekl.
Pár hodin předtím jsem seděl v lavici, hlavu měl položenou na pažích a sledoval Catherinino pero, které hladce klouzalo po papíře. Byla hodina angličtiny, zrovna jsme psali test a já jako tradičně věděl úplný kulový. Učitelka mě už dávno přestala sledovat, protože věděla, že i kdybych skenoval Kateino úhledné písmo, nikdy bych do testu nenapsal ani čárku. Nepřišlo by mi to fér, opisovat od Catherine, když o tom neví. To není správné.
Ale taky je nesprávné neučit se na testy, což dělám úplně permanentně. Jsem snad nejhorší student z celé třídy. Ne proto, že bych byl úplně tupý, ale proto, že jsem na tyhle věci hrozně líný. A líný taky zůstanu. Mám to v rodině.
"Co to tam děláte?" vyprskla slečna Watsonová a přešla k lavicím vzadu. Kate do mě šťouchla loktem.
"Co? Já nic nevím," namítal jsem šeptem, ale ona zavrtěla hlavou a sykla: "Opiš si to!"
A takhle jsem získal první dobrou známku z angličtiny.
"Co máš za jazyk?" zeptal jsem se, zatímco jsme pomalu procházeli chodbou kolem skříněk. Studenti procházející kolem nás nás zvědavě natahovali krky, aby se dozvěděli přes hlavy svých spolužáků, co se to děje, že Jason Hawkins jde bok po boku Catherine Jeffersonové. Ale nezjistili nic, takže jsem se tím moc netrápil.
"Španělštinu," odvětila. "Ale ty máš francouzštinu, že?"
"Jo," připustil jsem. Šokovalo mě, že věděla, jaký mám jazyk, ale já jsem se musel ptát. Styděl jsem se za to.
"Já mám učebnu nahoře," poznamenala nejistě. "Když nechceš-"
"Doprovodím tě," odvětil jsem pohotově. Usmála se na mě.
"Díky za tu angličtinu," dodal jsem, zatímco jsme stoupali po schodech. Catherine se už mírně zadýchávala, ale já jsem to bral v pohodě. Zpomalil jsem, aby mi stačila i klidným tempem.
Zastavila se o schod výš ode mě a otočila se mi čelem. Teď byla přesně tak vysoká, jako já. Měl jsem šanci, právě teď. Ale nedokázal jsem to. Cítil jsem, že ji tím jaksi podvádím - že bych tím byl o krok blíž k tomu, co jsem chtěl ve finále udělat. Co jsem měl udělat.
"Co je?" zeptala se mě mírně. Neuvědomil jsem si, že zírám, tak jsem se jenom usmál.
"Nic. Tak já půjdu."
"Dobře."
Francouzsština byla nudná. Seděl jsem vedle Hanka, který měl pořád nějaké poznámky o Kate a já ho po čase přestal vnímat. Jeho to ale nezastavilo.
"Hej, vole, co ej to s tebou?" strčil do mě a já jsem mírně nadskočil, překvapil mě.
"Nic, nic, já jenom-"
"C'est un petit ois - pane Hawkinsi, vy francouzsky umíte natolik, abyste vyrušoval?" Naštvaný pohled paní Harvinsonové mě propichoval jako rozžhavené železo. Ztuhl jsem a vrhl rychlý pohled na Hanka - byl stejně šokovaný, jako já.
"Já - já... Já jsem ne-" koktal jsem. Pár lidí se nervózně zasmálo, dokud je paní Harvinsonová taky nezpražila pohledem.
"Pojďte sem, pane Hawkinsi. Budete zkoušen."
Nástedující dvě hodiny jsem strávil ležením na lavici sledujíc Catherine. Až na hodině ekonomie, kde jsme dostali do dvojice jakýsi projekt, či referát, jsem se z lavice zvedl. Seděl jsem rozvalený na židli a poškleboval se Lucy, protože schytala do dvojice Cassidy. K mému překvapení touto skutečností nebyla nijak zvlášť zdrcená.
"Ty výpočty bych dala sem a tobě bych přiřadila tenhle malý odstaveček - zvládneš se to naučit?"
Zamrkal jsem a přelétl pohledem přes ten "odstaveček", který mi Kate ukázala.
"Eh," vypadlo ze mě. Catherine mě trpělivě pozorovala.
"Je toho fakt málo. Já budu přednášet ten zbytek."
"No... No tak jo," přisvědčil jsem. Snad.
"Fajn, takže to bychom měli," zakončila zvesela a posunula ke mně moji část. Strčil jsem si ji do batohu.
"Sedneš si k nám?" zeptal jsem se a vyložil si nohy na stůl. Zamračila se a já je zase sundal. Pochopil jsem.
"K vám?" odpověděla konečně. Vypadala zmateně.
"Na obědě. K nám. K Lucy, Susan, Maxwellovi, Hankovi a Em-" zarazil jsem se a poslední jméno spolkl. "Prostě k nám."
"No já nevím," zamumlala a výjmečně jsem chápal její obavy. Přesto jsem jí položil ruku na rameno a povzbudivě se usmál. Letmo pohlédla na Cassidy.
"Neboj se, Cassidy to přežije," ujistil jsem ji. Povzdechla si.
"Tak dobře," svolila. Zatřásla hlavou, jemné vlny rámující její obličej se rozhoupaly. Musel jsem se usmát.
Na oběd jsme šli spolu; Hank s Emmou a Lucy šli v závěsu za námi. Všiml jsem si, jak se Lucy dívá na Emmu a napadlo mě, jestli náhodou mezi nimi něco není. Nějaký zádrhel. Naštěstí jsem neměl čas ani chuť to řešit, byl jsem rád, že se Emmě povedlo nějak ignorovat Kate.
V jídelně jsem si vzal tác a talíř s něčím, co se jmenovalo "karbanátek se zeleninovou oblohou" a sedl si do nejfrekventovanější části jídelny - k našemu obvyklému stolu. Bylo u něj přesně osm židlí - pro mě, Hanka, Emmu, Susan, Maxwella, Lucy, pro případného Lucyina kluka a poslední místo patřilo nějakému šťastlivci - tentokrát to byla Kate. Občas s námi sedí ještě Elen, ale ta má svoje místo zase někde jinde.
Vyhodil jsem od stolu nějaké dva prváky a posadil jsem se na druhé místo od kraje. Catherine si sedla na kraj vedle mě. Hank se na mě tázavě zadíval, když uviděl Kate u nás, ale pak kývl hlavou, že pochopil. Sedl si naproti mně, takže Emma seděla naproti Kate a šklebila se na ni celou dobu. Musel jsem jí kopnout pod stolem do holeně, aby pochopila, že toho má nechat.
"Kazíš mi to," syčel jsem na ni a ona zakoulela očima.
"Co?" ozvala se Kate zvědavě a nervózně po mně přejela pohledem.
"Nic," mírně jsem ji pohladil po zádech a ona ztuhla. Vrátil jsem raději ruku na stůl.
"Včera jsem viděl Aarona s Kelly," rozohnil se Maxwell a oči se mu rozzářily. Na takovýhle drbárny je Maxwell nejlepší, to je taky jeden z důvodů, proč tu s náma dneska sedí. Naše parta musí vědět vždycky všechno. Nebo alespoň většina z nich. Přestávalo se mi to líbit. Začal jsem se bát, že tu takhle jednou budou vést debatu o mně.
"Victoria ho zabije," souhlasila Lucy.
"Pokud to ovšem zjistí," dodal Hank tajemně.
"A takyže to zjistí," zašklebila se Emma.
"Jste hrozný drbny," rýpl jsem si potichu a strčil si do pusy rajče. Emma se zlověstně pousmála.
"Víš, Jasone, to je ten jediný důvod, proč my ostatní chodíme na obědy," poznamenala kousavě a Susan s Maxwellem souhlasně zamručeli. Lucyin zrak zmateně přecházel z Emmy na mě a zpátky.
"Abyste si vyměnili klepy?" protočil jsem panenky. Podíval jsem se na Kate - vypadala, že ji hrozně zajímá okurka, kterou posílala vidličkou z jednoho konce talíře na druhý.
"Tak já jdu," oznámil jsem a hlasitě se zvedl. Hank se na mě tázavě zadíval.
"Vole, co je to s tebou?" vypálil, ale neznělo to naštvaně, spíš... nejistě. Všechny oči se upřely na mě. I Kateiny.
"To, čemu se říká karbanátek není vůbec z masa. Nemám v úmyslu to dojíst," zdůvodnil jsem chabě a bez slova jsem odešel to odnést. Slyšel jsem za sebou zaskřípání židle a ani jsem se nemusel otáčet, abych věděl, že je to Kate.
Přede dveřmi do jídelny mi položila ruku na rameno, až jsem se otřásl. To bylo poprvé, kdy se mě dobrovolně dotkla. Nespustila ji.
"Co se děje?" zeptala se úzkostlivě. Neodpověděl jsem.
"Je to kvůli mně?" šeptla a já otočil hlavu, abych jí mohl pohlédnout do očí.
"Ne, jen jsem... Jen jsem je nechtěl poslouchat." Přinutila mě otočit se. Dívala se na mě zvláštně... Napůl zvědavě a na půl starostlivě.
"Jasone," oslovila mě měkkce. "Podle toho, co říkala Emma, se takhle bavíte každý den." Měla pravdu. Nechápal jsem, proč mě to začalo vadit zrovna teď.
Zavrtěl jsem hlavou. Catherine se na mě naposled úzkostlivě podívala a pak si povzdechla, ale nijak to nekomentovala. Nechtěl jsem ji nechat v takovýchto myšlenkách, ale nevěděl jsem, co jiného jí na to říct. Pravdu?
Šel jsem za ní tiše zdrcený, ale neřekl jsem nic. Neměl jsem na to sílu.