Byla bych ráda, kdybyste mi napsali do komentářů, co si o tom myslíte :)
Na obrázku je Lucy Fletcherová.
Catherine
Byla jsem nervózní. Po několika minutách naléhání jsem svolila. Esej budeme psát u mě doma.
Momentálně jsem se vezla v jeho nablýskaném černém kabrioletu. Seděla jsem na straně spolujezdce a původně jsem měla v plánu zatvrzeně se zapustit do kožené sedačky, založit si ruce na prsou a tvářit se jak malé uražené dítě, ale Jason mi to neumožnil. Snažil se totiž dokázat, že je frajer, takže jeho tachometr ukazoval nepřetržitě minimálně osmdesátku, bez ohledu na to, jestli maximální povolená rychlost byla čtyřicítka, nebo šedesátka. Skřípění brzd se ozývalo pouze v zatáčkách, kdy samozvaný frajer za volantem zmírnil osmdesátku na sedmdesátku. Když jsme vyjížděli mírnou rovinu, jel rovnou stovkou.
„Proboha, na co máš brzdy?!“ křičela jsem křečovitě svírajíc své sedadlo. Jason se zasmál a upravil si sluneční brýle. Pilotky mu ale spadly do klína a on na chvilku spustil ruce z volantu, aby si je nasadil zpátky.
„DRŽ TEN VOLANT!“ zaječela jsem, zatímco jsem se snažila ignorovat vítr, co mi cuchal vlasy. Před nástupem do auta jsem udělala tu chybu, že jsem si je rozpustila a teď jsem neměla dost odvahy odtrhnout ruce od sedadla, abych si je znovu svázala.
Jason se jenom smál.
Za pár minut jsem spatřila svého největšího momentálního nepřítele: vjezd na dálnici. Zděšeně jsem se podívala na Jasona, ale ten jen zavrtěl hlavou a poukázal na GPSku, která – díky bohu – ukazovala cestu mimo dálnici. Oddechla jsem si.
„Prosímtě, můžeš přestat tak svírat tu sedačku? Doškrábeš tu kůži,“ mlaskl, ale já jsem nepovolila.
„Zpomal a já se pustím,“ prohodila jsem a on opravdu zpomalil, což jsem nečekala. Tachometr ukazoval šedesátku, ale i když tu byla maximální povolená rychlost čtyřicet, zahořel ve mně pocit většího bezpečí, než před pár vteřinami. Pustila jsem se sedačky a shledala jsem, že jsem v světle krémové kůži nechala deset malých půlměsíčků. Spustila jsem si ruce do klína. Jason se vítězně usmíval, až odhaloval zuby, ale neřekl nic. Za pár minut mlčení jsme dojeli před náš skromný dům. Jason zaparkoval svůj kabriolet vedle tátova kombíka – modrá Kia vypadala vedle toho majestátního Mercedesu tak uboze a smutně – a ovladačem zatáhl střechu. Zazubil se na mě a já protočila panenky, zatímco jsem odemykala dům. Rukou jsem Jasona nedbale pozvala dál a zula si boty, které jsem srovnala vedle Chipperových bačkor.
Jason vstoupil a sundal si tenisky. Šedý nápis ADIDAS mě na jejich bílém podkladu tak bil do očí, že jsem se musela odvrátit. Nenávidím značkové boty mých spolužáků - mám proti ním zvláštní averzi.
Hodila jsem klíče na věšák a vešla do malého skromného obýváčku. Na pohovce před televizí ležel rozvalený můj malý bratr Chip – jakmile mě viděl, vyletěl z pohovky a nechal televizi televizí.
„Kate!“ zapištěl a sevřel můj pas svýma hubenýma rukama. Pohladila jsem ho po těch jeho rozcuchaných zrzavých vlasech.
„Ahoj prcku,“ pozdravila jsem ho vlídně a usmála se na něj. Pak Chipper spatřil Jasona a odtrhl se ode mě.
„MAMÍÍÍ, CATHERINE SI DOMŮ PŘIVEDLA KLUKA!“ zařval svým pisklavým hláskem a já ho chytila za tričko ještě předtím, než stačil utéct do kuchyně a než jsem já stačila zrudnout.
„Pojď sem ty malej parchante,“ zavrčela jsem na něj a položila mu dlaň na pusu.
„Není to můj kluk,“ řekla jsem, zatímco se Chip zmítal pod mým sevřením.
„Zatím,“ dodal jason a já se na něj otočila. Byla jsem šokovaná jeho tvrzením. Spozorovala jsem jen, jak Jason mrkl na Chippera a ten se přestal zmítat. Pustila jsem ho.
„Já si dělám srandu,“ klidnil mě, ale já mu to moc nevěřila. Pak se v obýváku objevila máma.
„Ou, Kate, nevěděla jsem, že budeš mít takovouhle návštěvu,“ poznamenala a já jsem zrudla ještě víc. Proboha mami!
„To není-“ začala jsem, ale Jason mě přerušil.
„Dobrý den, paní Jeffersonová,“ blýskl svým úsměvem. „Jsem Jason Hawkins.“
„Dobrý den, Jasone,“ řekla máma opatrně. „Kate mi o vás vyprávěla.“
V duchu jsem se modlila, ať máma nezačne líčit, co jsem vyprávěla. Jason určitě nestojí o to, aby se dozvěděl, že je rozmazlený idiot, který má nesnesitelný úsměv a zřejmě bude nadosmrti mít povolání „syn“. Hodila jsem na ni varovný pohled. Naštěstí pochopila.
„Učitelka nám do dvojice uložila esej,“ vysvětlovala jsem spěšně. „Neměla jsem čas ti to říct.“
„To je v pořádku,“ mávla máma rukou.
„Mamí, co bude k večeři?“ zeptal se Chip nedočkavě a já jsem využila situace.
„Tak my jdeme nahoru,“ oznámila jsem a táhla Jasona za rukáv mikiny. Chip se zašklebil, ale dál už jsem nic neviděla, protože jsem stoupala nahoru po schodech. Otevřela jsem dveře a vpustila Jasona dovnitř. Pak jsem absolutně nechápala, co udělal.
Zatímco jsem zavírala dveře, odhodil mikinu do rohu a když jsem se na něj otočila, jeho tričko bylo vyhrnuté do půle břicha. Vypadal, jako kdyby zamrzl v čase – triko měl napůl svlečené a oči měl zabodnuté do zdi, jako kdyby o něčem tuze přemýšlel. Obočí svraštěné a mezi nimi maličká vráska. Pak se zasmál a sroloval si tričko zase dolů.
„Promiň. Zvyk,“ zasmál se znovu a sedl si na postel. Pochybovala jsem, že to byla náhoda – byla jsem si celkem jistá, že to udělal schválně. Jen jsem nechápala, co tím chtěl docílit.
„Samozřejmě,“ odvětila jsem kysele a taky si sedla na postel – co nejdál od něj, jak jen to šlo. Nohy jsem stočila do tureckého sedu a na kolena jsem si položila notebook. Otevřela jsem word.
„Začala bych úvodem, co to antika vlastně byla,“ oznámila jsem, i když jsem věděla, že to říkám spíš sobě, protože Jason k mé eseji nebudeme žádný přínos.
Moje věty byly dlouhé a diplomatické, prsty mi klouzaly po klávesnici takovou rychlostí, že jsem se až sama divila. Chrlila jsem myšlenky jako vodopád, jednu po druhé, všechno, co jsem věděla o antice – dokud mě něco nepřerušilo. Bylo to nepříjemné. Přestala jsem psát a ohlédla se za sebe, protože jeho brada se téměř dotýkala mého ramene – civěl mi přes něj na to, co píšu. Asi nejsem jediný člověk na planetě, který to absolutně nemůže vystát.
„Nedívej se mi přes rameno,“ upozornila jsem ho rázně. „Je mi to trapné.“
„Nezapomínej, je to naše společná práce,“ odvětil.
„Do které jsi nás namočil ty.“
Zazubil se. „Jo ale beze mě bys to dělala sama.“
„Ale já to dělám sama!“
„Tak co tu teda dělám já?“
„To bych taky ráda věděla.“
Jasonův obličej bych chvíli prázdný, bez jakékoliv emoce. Pak se zkroutil do ublížené grimasy a mě najednou přišlo líto, že jsem něco takového řekla. „Omlouvám se.“
„To nic.“
„Vážně?“
„Vážně.“
Odmlčela jsem se. Vím, že jsem se na to ptala mnohokrát, ale neodpustila jsem si to.
„Proč to všechno děláš?“ zeptala jsem se slabě a poznala jsem, že ví, na co myslím. Chvilku přemýšlel, než odpověděl.
"Chci patřit mezi tvé přátele," zamumlal.
"Já mám přátel dost," odvětila jsem, ale věděla jsem, že poznal, že lžu. Navíc to šlo dost dobře vyvodit i z okolností.
"Nemáš," zkonstatoval rozhodně.
"Mám."
"Dobře. Tak povídej. Nejméně pět lidí, třeba ze školy."
"Cassidy," začala jsem, ale hlas se mi zlomil. Jason měl pravdu. Nemám žádné přátele.
"Cassidy?" odfrknul si. "Ta Cassidy, u které si nepamatuju příjmení?"
"Haleová," zamračila jsem se. Jason pozvedl obočí.
"Víš ty vůbec, jak vypadá přátelství, Catherine?"
"Kate, když už chceš být takový kamarád."
"Kate," opravil se.
Zamyslela jsem se. Koho jsem ve svém životě považovala za přítele?
"Nancy," zašeptala jsem konečně. "Nancy a Peter."
"Kdo to je?" zeptal se s zájemem. Pozorovala jsem hladkou linii jeho nosu a zaklapla jsem notebook.
"Nancy Jonasová a Peter Baker byli mí přátelé na minulé střední," šeptala jsem sledujíc jeho nos.
"Byli?" zeptal se tiše.
"Jo. S Nancy jsme se bavily už v prváku. Pak se přidal Peter. Ve třeťáku spolu Nancy s Peterem začali chodit. On se mi tím pořádně vzdálil a ona... ona nemluvila o ničem jiném. Štvalo mě to. Byli zamilovaní. Oba. Najednou. Vzájemně. Ale neštvalo mě to natolik, abych něco udělala.
Za pár týdnů si mě vzal Peter bokem. Myslela jsem si, že mi chce něco říct, ale on mě políbil přímo pár metrů od Nancy. Zřejmě to chtěl skončit a nevěděl jak. Nancy byla samozřejmě naštvaná na mě a udělala mi ze střední peklo, tak jsem... Proč ti to vůbec vykládám?" zarazila jsem se a pohlédla mu do očí. Barvu měly lísko-oříškovou, ale to bylo jedno. Měl moc hezký oči, ale to bylo taky úplně jedno.
"Protože jsem tvůj kamarád," odvětil úplně klidně. Až teď jsem si uvědomila, jak blízko naše hlavy jsou - skoro jsme se dotýkali nosy. Chtěla jsem... Co jsem to vlastně chtěla? Za tu dobu, kterou jsme strávili zmražení v téhle poloze, jsem vystřídala miliony různých myšlenek. Co vlastně chci? Co chce on? A co chce ode mě? přece mi to říkal. Chce být můj kamarád, patřit mezi mé přátele. Nevěřila jsem mu. Co on doopravdy chtěl? Nechtěl mě sbalit a rozhodně se s mnou nechtěl přátelit jen tak.
Odtáhla jsem hlavu a otevřela notebook - cítila jsem, že je Jason pořádně zmatený. Netušila jsem, co čekal, ale já chtěla dodělat tu esej.
"Úvod je hotový," oznámila jsem prázdně. Jason něco zamumlal - znělo to zklamaně a trochu i lítostivě. Začala jsem se v jeho přítomnosti cítit víc nesvá, než to bylo předtím.
"Myslím, že to zvládnu napsat sama. Neměl strach, na konci připíšu tvoje jméno," oznámila jsem mu. Nepodíval se na mě.
"Opravdu nepotřebuješ s něčím pomoct?" zeptal se strojeně, téměř mechanicky, jako kdyby to musel říct jen ze slušnosti. Ono to tak možná i bylo.
"Ne, to je dobrý. Dojdu tě vyprovodit."
Mlčení nám vydrželo až do té doby, dokud si nesedl do svého nablýskaného kabrioletu a nenastartoval ho. Sledovala jsem ho s mírně složenýma rukama na břiše a když se chystal vyjet z parkovacího místa, vyjekla jsem: "Jasone, počkej!"
Tázavě se na mě díval, ruka stále na klíčcích. Nemohla jsem pořádně rozluštit, jak se tvářil, protože měl na očích nasazené ty jeho pilotky s modrým sklem. Až teď jsem si všimla, že mají pozlacené obroučky.
"Dávej... Dávej si na sebe pozor," vykoktala jsem. Proč jsem to vlastně řekla?
I Jason vypadal překvapeně. "Jasně," přisvědčil, vyjel z parkovacího místa a rozjel se jeho typickou rychlostí. Ještě jsem se chvíli dívala, jak jeho kabriolet zajíždí do zatáky. Pak jsem se, mírně zmatená svým vlastním rozhodnutím, vrátila do domu.