1.8.2014
Avengers Tower
Dny od setkání s Lindsayem plynuly pomalu a Nina se snažila si je vychutnávat plnými doušky. Rozhodla se všechen čas věnovat Natashe. Potřebovala s ní dohnat přes deset let a měla pouhých pár dní. Čas ji začal nemilosrdně dohánět.
----
Natasha právě ležela na posteli ve svém pokoji, když se kolem desáté ráno ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále."
vydechla unaveně a protřela si rozespalé oči, které byly známkou toho, že už nějakou dobu slušně klimbala.
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla blonďatá hlava Niny.
"Ahoj, neruším?"
"Vůbec ne,"
ožila Nat okamžitě a pokynula jí, ať jde dovnitř,
"Na tebe mám čas vždycky. Copak potřebuješ?"
Nina rychle sklouzla dovnitř a vydala se na postel k sestře a opatrně usedla na kraj.
"Říkala jsem si, že by bylo fajn někam zajít. Co říkáš?"
"Já jsem rozhodně pro."
rozzářila se zrzka. Moc se se sestrou chtěla sblížit a potěšilo ji, že ona o to má také zájem.
"Tak to je skvělé,"
usmála se Nina potěšeně, což Nat zahřálo u srdce ještě víc.
"A kam bys tak chtěla jít?"
"Doufala jsem, že máš něco naplánovaného, ale pokud ne, navrhla bych zajít někam na jídlo a pak se jen tak projít a popovídat si."
pokrčila Natasha rameny a Nina souhlasila.
"To zní jako plán."
--
Polední New York byl ztělesněním slova chaos. Všude byly davy turistů i místních, vzduchem se nesla směsice pachu gum, různých restaurací s všelijakým jídlem a vůně stromů, mísilo se tu mnoho různých zvuků a člověk si musel hlídat věci, aby nepřišel o doklady. Nině tento shon ale ani v nejmenším nevadil, ba právě naopak. Užívala si chvíli, kdy se může jen tak ztratit v davu lidí. Natasha na tom byla zřejmě podobně, protože působila daleko uvolněněji, než normálně.
,,Tak co by sis dala k jídlu?"
zeptala se své mladší sestry, když se začaly pomalým krokem rozcházet pryč od Avengers Tower.
,,Tak to vím úplně přesně,"
usmála se Nina a upravila si lehký svetr, který měla prehozený přes ramena,
,,dala bych si hot dog."
,,Cože? Hot dog? To bych do tebe neřekla."
pozvedla nevěřícně obočí zrzka.
,,A na co bys mě tak tipla? Kaviár?"
"No, třeba. Každopádně vím, kde tu dělají nejlepší párky v rohlíků. Pojď, dovedu tě tam."
--
Jejich cesta skončila v jedné přeplněné New Yorské uličce plné stánků s jídlem. Natasha zamířila až k úplně poslednímu stánku na konci. Byl to oprýskaný karavan, který vypadal, že se každou chvíli rozpadne. Za ostatními obchody v ulici značně zaostával a Nina chvíli litovala, že řekla právě párek v rohlíku. Když jí ale sestra vrazila do ruky vonící pokrm s dávkou rozpečného sýra, kečupem a cibulkou, nejistota ji okamžitě přešla. A když ochutnala, bylo to ještě lepší.
"No teda,"
zamumlala s plnou pusou, když opouštěly onen stánek,
"tohle asi překoná i jídlo v Avengers Tower. Tak delikátní hot dog jsem ještě neměla."
"Já vím, je to opravdu lahůdka,"
přikývla druhá žena,
"Tony s Danielou tady nakupují každý týden. Je to taková jejich tradice. Ani nepočítám, kolikrát už mi Dany říkala, že sem musím zajít."
"No vidíš, už ji můžeš říct, žes tu byla,"
usmála se a opět si ukousla,
"stejně se mi nechce věřit, že někdo jako Tony má dítě."
"To chápu,"
přitakala sestra,
"popravdě to pro nás všechny byl šok, když se narodila. Všichni jsme se báli a občas víc jak Stark. No a teď už s námi pár let žije."
Natasha se usmála a pokračovala volnou chůzí dál na sever do města. Nina šla vedle ní a tiše si užívala své pochoutky. Když ale zvedla hlavu na sestru, všimla si na její tváři ustaraný výraz.
"Co se děje, Nat?"
"Ále,"
ledabyle mávla rukou,
"Jenom...je to zvláštní. My to nikdy mít nebudeme."
"Co tím myslíš?"
"No...rodinu. Děti."
"Neměla bys myslet takhle negativně, Natasho. Máš mnoho možností mít děti. Co adopce?"
Zrzka se zasmála a s vlídným úsměvem se na ni podívala.
"Ty jsi vždycky vše viděla pozitivně. Jako malá jsi naší matce jako jediná dávala energii, všichni ostatní ji z ní vycucávali."
"Pozitivně. To víš. Za ta léta si člověk vybuduje zeď optimismu. "
"Popravě myslím, že se nikdy nesmířím s tím, že nemůžu mít děti."
zašeptala zrzka a smutně se usmála.
Nina musela okamžitě sklonit pohled, protože se nedokázala sestře podívat do očí.
Kéž bych ti alespoň v tomhle nemusela nic zapírat. Ty by sis ten dar zasloužila více, než já.
"Kam vlastně jdeme?"
změnila rychle téma, než jí tyto vlezlé myšlenky pohltily úplně.
"Říkala jsem si, že bych ti mohla ukázat jedno z mých oblíbených míst tady ve městě. Myslím, že by se ti tam mohlo líbit. Ale budeme muset až za Brooklyn."
Pokrčila rameny a dala si další sousto lahodného jídla.
"Proč ne? Já mám času dost."
----
Sestry došly na nejbližší autobusovou zastávku a pár minut čekaly na příjezd autobusu, který by je dovezl na potřebné místo. Když dopravní prostředek konečně přijel a ony usedly na místa úplně v zadu, Nina se musela upřímně usmát. Najednou si připadala normální. Dělala běžné a obyčejné věci. Ano, možná vedle ní seděla členská Avengers a ona sama byla nájemný vrah, ale v tuhle chvíli měla pocit, že je jen další klasická občanka Ameriky.
"Copak je? Záříš jako sluníčko."
usmála se Natasha při pohledu na svou sestru pár minut po odjezdu autobusu z nádraží. Nina se nevědomky zamračila a nechápavě se na ni otočila.
"Nevím, o čem to mluvíš. Já se tvářím úplně normálně."
"To určitě,"
ušklíbla se a opřela si hlavu o opěradlo.
"vidím to na tobě. Něco tě rozveselilo."
"Tak to nevím co, tahle sedačka není nic moc."
ušklíbla se blondýna a na důkaz svých slov si poposedla o kousek vedle.
"Vzpomínáš, jaké jde měly v Rusku auto?"
"Myslíš tu otcovu modrou Ladu z Československa? Tu, co se za jízdy rozpadala?"
"Ano, přesně tu. Vzpomínám si, že jsi měla neustále nějaký problém se sezením, nebo s chalzením nebo s pásy. Jednou ti naši dokonce zastavili a vysadili v lese, jak jsi je tím vytočila."
"O tom ani nemluv, málem jsem tam umřela strachy."
Zrzka se decentně zasmála.
"Je to...zvláštní. takhle vzpomínat."
"To jo. A bolestivý. Črvtr roku na to matce diagnostikovali rakovinu."
"A za další rok zemřela. Nikdy nezapomenu na to, jak nás vzbudili o půlnoci a my jely do nemocnice."
Nina se odvrátila k okénku a povzdychla si.
"Tehdy jsem tě tak obdivovala a záviděla jsem ti. Když umřela...plakala jsi. To já nedokázala."
Opět se otočila na zrzku, která ji se zájmem pozorovala.
"Připadala jsem si tak bezcitná. Ty, náš otec i babička. Všichni jste brečeli. Ale mě to nešlo. Neupustila jsem jedinou slzičku. Ani jednu."
Natasha cítila, že všechno štěstí z její sestry opět vyprchalo. Tvář jí zahalil opět stín, který na ní viděla už od jejího příchodu. Někdy ho vystřídala jakási podivná záře, stejně jako před chvílí.
"Ale to už je dávno. Je to za námi. Minulost už nezměníme."
lehce jí položila ruku na rameno a Nina se malinko usmála. Pak ale její úsměv vystřídalo překvapení.
"Natasho! Co to je?"
Nat se naklonila blíže k okénku a pozvedla obočí.
"To je muzeum Kapitána Ameriky."
"No to vidím taky,"
protočila Nina očima, pak se ale opět nalepila na sklo a překvapeně vydechla,
"jakože má ale muzeum?"
"Je to americký idol, obrovská celebrita.."
Nina přestala poslouchat, když jí na mysl přišla další velmi zajímavá věc.
O Buckym sice z jeho složky věděla první poslední, ale napadlo ji, že v tomto muzeu by se mohla dozvědět něco osobitějšího, než co obsahují suché záznamy HYDRY.
"Chci tam jít."
Prudce se zvedla ze svého místa a jen tak tak se vrhla překvapené sestře. Vyskočila do uličky a mířila rychlým tempem k řidiči.
"Pane! Zastavte prosím!"
Natasha si povzdechla a vydala se za svou sestrou. Na oči si nandala tmavě sluneční brýle, aby měla alespoň malinké maskování.
"Slečno, sakra, sedněte si! Zastavím na stanici!"
Nina neúprosně zavrtěla hlavou.
"No tak, rychle rychle!"
"Nin,"
vzala ji konejšivě za paží Natasha a ohlédla se na ostatní cestující, kteří se na ně nesouhlasně a výhrůžně mračili,
"zastávka je jen pár minut odsud, vrátíme-"
"Zastavte!"
Řidič podrážděně zamumlal několik urážek, pak prudce dupnul na plyn, div že se stojící ženy nesesypaly, otevřel dveře a nenávistně Ninu popostrčil ven z vozu.
"Krávy jedny. Trochu úcty, hmm? To vám nic neříká?"
Nina už ho ale nevnímala. Vyskočila na chodník a vydala se směrem k muzeu, které zatím zmizelo za rohem nějaké budovy. Natasha ji následovala.
"Co to do tebe proboha vjelo? Chovala jsi se, jako by šlo o život."
Jde o život. Jen ti to nesmím říct.
Nina se falešně zasmála a pokrčila rameny.
"Já nevím...prostě jsem najednou byla...taková...rozrušená...doufám, že v tom muzeu nebude moc lidí."
Zrzka nakonec nad jejím chováním jen zavrtěla hlavou a s povzdechnutím ss obě vydaly ke svému cíli.
----
Jeden z mnoha darů Macbetha Browa byla velmi silná trpělivost, která toho vydržela opravdu hodně. Dokázal v sobě mnoho měsíců držet zlobu, vyčkával, nic nechtěl zbytečné uspěchat. V případě Nina Romanovové už mu ale pohár trpělivosti přetekl.
Na světě bylo jen málo lidí, kteří mu způsobili takové škody, jako právě tato blonďatá agentka. K smrti jí nenáviděl. Vždy, když mu na mysl přišla její dokonalá tvář a věčně vzdorovitý úšklebek, měl chuť začít vše kolem ničit. Každou chvílí litoval více a více, že ji nenechal hned zabít.
To odpoledne jako vždy seděl ve svojí temné kanceláři a na stole před sebou měl rozložené nějaké složky. V ruce třímal hrnek plný silného, černého kafe, které mu dělalo společnost každý den kolem šesté, desáté, dvanácté, druhé a čtvrté hodiny. S nečitelným výrazem ve tváři zíral kamsi před sebe.
Byl k smrti unavený, nemohl se na nic soustředit. Bylo to už velmi dlouho, co se pořádně vyspal a odpočinul si. Neustálý stres mu nedovoloval zamhouřit oči na déle než pět hodin. Říkal tomu vedlejší účinek zabíjení. Dalším příznakem tohoto vedlejšího účinku byl fakt, že velitel HYDRY před několika měsíci prodělal infarkt. A chvíli potom přišly záchvaty nekonečného, dusivého a nezastavitelného kašle, které ho několikrát denně postihovaly.
Upil své kávy a hlasitě si povzdechl. Volnou rukou si poupravil řídké, napomádované vlasy a pak zakašlal. Chystal se zvednout a vydat se do svého pokoje, když se najednou ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále."
pronesl monotónním hlasem, který už ani z daleká nebyl tak silný, jako dříve. Dveře se po pár sekundách otevřely a jeho sekretářka dovnitř pustila jednoho z jeho nejlepších agentů.
"Agente Helmute."
kývl mu na pozdrav a pokynul mu, ať se posadí.
"Šéfe."
zasalutoval a možná až příliš vyčerpaně se svezl do nabízené židle. Macbeth ho pozorně sledoval. Byli si podobní, oba měli v neoholené tváři mnoho vystouplých jizev, velmi intenzivní pohled a hlavně mnoho vrásek. A to byl voják o více jak deset let mladší.
"Co potřebuješ?"
zeptal se velitel a Dean si odkašlal.
"Jednotka Q6 se vrátila s mise Sacrifice."
"A? Nesete mi alespoň nějaké dobré zprávy?"
"Bohužel ne, pane. Anetta Sacrificeová zmizela kdesi za oceánem, naši agenti ji naposledy viděli na letišti v Bostonu na spoji Boston - Paříž. Ve Francii ale byla její poloha ztracena. Může být už na druhé straně polokoule."
"To je nemilé,"
zavrčel Browe rozmezele a opět upil svého nápoje,
"víme alespoň, kdo jí pomohl prchnout?"
"Bohužel ne, pane."
sklopil hlavu agent a on si odfrkl.
"HYDRA se sype jako domeček z karet. Kolik nám zbývá jednotek?"
"Sedmnáct."
"V nejlepších letech jsme jich měli přes stovku."
Nastalo tíživé ticho, při kterém si oba uvědomovali těžkou situaci své organizace.
Dean Helmut pracoval pro HYDRU už bezmála patnáct let. Nejprve jako zbrojník, poté analytik, řadový agent a nakonec se dostal až na pozici hlavního velitele všech jednotek.
Pamatoval si, že se HYDŘE několikrát v minulosti nedařilo, ale nikdy to nebylo tak zlé.
Macbeth Browe v HYDŘE prakticky vyrostl. Už si ani nepamatoval dobu, kdy žil obyčejný život mimo kriminální svět. Jeho mysl ovládla šílená ideologie Red skulla. Věděl, že pokud by organizace definitivně padla, bude to jeho konec.
"Helmute?"
"Ano?"
"Jak je na tom mise Winter secret?"
Dean okamžitě zpozorněl a věnoval muži upřený pohled.
"Nevíme. Nemáme žádné informace."
Macbeth si povzdechl a odložil již prázdný hrnek.
"Je načase s tím hnout. HYDRA potřebuje pořádnou vojenskou injekci,"
pak se samolibě usmál a opřel se do své židle,
"a ta svině už potřebuje dostat vo proto."
"Je to osobní, pane?"
Muž se předklonil, lokty se opřel o svůj dubnový stůl a upřel na agenta svůj intenzivní pohled.
"Kvůli ní jsme přišli o více než pět set lidí, moderní vojenské vybavení v hodnotě za pět miliard, komplex sedmi moderních budov a složky datované do roku 1940. Ano, je to kurva osobní."
"A příhoďte k tomu ještě ztrátu Winter soldiera,"
ušklíbl se Dean pobaveně,
"tomu vymyla mozek víc, než mi za padesát let."
"Budou dokonalá dvojice. Vynikající vraždící duo,"
Macbethovy zorničky se nepatrně rozšířily vzrušením,
"s nimi vrátíme HYDŘE její slávu."
Dean pozvedl obočí a nesouhlasně se zamračil. Bylo mu nepříjemné, že jeho nadřízený vkládá tolik důvěry do dvou šílenců s vymazanými mozky.
"Nebo jí minimálně pomohou vyzabíjet Avengers."
"Nemá právě to za úkol Romanovová?"
"A vy si myslíte, že to udělá?"
zasmál se pobaveně Macbeth a Dean se popuzeně zakabonil,
"nikdy svou povedenou sestřičku nezabije. Ani Starka a ani toho jeho spratka."
"Jak si můžete být tak jistý? Vypadalo to, že Barense fakt..."
"Miluje?"
To slovo se Browovi příčilo na jazyku snad ještě víc, než Ninino jméno.
Helmut přikývl.
"Ano, to si myslím. A že pro něj udělá cokoliv."
Vedoucí HYDRY hlasitě vydechl a pak se sklonil k šuplíku ve svém stole.
"Uvidíme. Nezajímají mě její city. Jediné, co chci, je mít dokonalou vraždící zbraň."
"Souhlasím. Bude to..."
"Nová éra. Bez Avengers."
Na to agent nic neřekl. Pouze pozoroval svého nadřízeného, jak se zahleděl kamsi do neznáma, na obličeji jakýsi zvláštní výraz zadostiučinění.
Dean nevěděl, co vlastně chce. Tušil, že zabít Avengers je hloupost. Nikdy nebyl typický anarchista a nechtěl ve velkém rozvracet. Pouze nesouhlasil s postavením společnosti. Macbeth byl ale šílenec, toužící po chaosu a strachu. A smrt světových ochránců by tohle určitě způsobila. Světovou paniku.
"Helmute?"
"A-Ano?"
"Víme teď o tom, kde se pohybuje?"
"Ne."
"Sestavte tým tak o deseti lidech a výdaje se ji najít."
"A co pak?"
"Dejte jí nějaké pořádné znamení. Že jí došel čas."
----
V muzeu bylo docela dost lidí, na vstupenky musely stát pár minut frontu. Natasha zaznamenala, že je její sestra plná nervozity a očekávání. Byla jako malé dítě, co šlo poprvé do Lunaparku. Vrtalo jí to hlavou. Věděla, že Nina a Steve Rogers si moc nesedli a tak nechápala, proč ji tolik zajímá jeho muzeum.
Když vešly do expozice, Nina téměř nevnímala. Byla jako omámená. Vše kolem jí splývalo do modro bílo červené americké vlajky, slyšela pouze překvapené a nadšené výdechy malých dětí a všímala si uznání v očích jejich rodičů. Dělala pohledem po jednotlivých artefaktech a hledala cokoliv o svém milované vojákovi.
A pak to nakonec našla. V zadnější části muzea mu byla věnována veliká stěna. Jako první Ninu zaujal jeho portrét. Zatajila dech a na tváři se jí vynořil úsměv.
Byl to on. A byl nádherný.
Projížděla očima po jeho hladce namalovaných křivkách, oholené tváři, krátkých rozčepířených vlasech, až se dostala k jeho nádherným očím, které byly plné odvahy a síly.
"To je James Barnes,"
začala Natasha, když si všimla jejího výrazu,
"byl to Stevův velmi dobrý přítel."
Nina přikývla a klesla z jeho portrétu na hustě popsanou informační tabuli.
"Znali se z války?"
"Ne, z doby ještě před ní, kdy Rogers ještě ani neměl sérum. Byli přátelé už od dětství."
"Steva muselo hodně zasáhnout, když zemřel."
podotkla blondýna a přejela prsty po datu jeho údajné smrti. Natasha chvíli mlčela, na tváři nečitelný výraz. Nakonec se její rysy uvolnily a ona přikývla.
"A-Ano. Velmi ho to ranilo. Nerad o tom mluví."
Co by asi řekla na to, že vím, že Bucky není mrtvý. A že to byl můj kolega. A právě kvůli němu ji mám zabít. Asi by byla dost překvapená.
Bylo vidět, že se hodně držela, aby jí to neřekla. Ale Nina to chápala. Vždyť ona sama byla jedno velké tajemství.
Už už otvírala pusu k další otázce, když se najednou z venku ozvala silná rána. Obě sestry sebou prudce trhly, několik lidí kolem nich dokonce leknutím zakoplo a spadlo. Ránu okamžitě vystřídaly pronikavé zvuky brzdících pneumatik a pak následoval křik.
Ale nebyl to křik jednoho člověka. Byl to křik davu.
Sestry si vyměnily jediný pohled. Pak se téměř nastejno rozběhly k východu a začaly se prodírat davem lidí, který se hrnul ven podívat se, co se stalo.
Celá ulice byla plná lidí. Přímo na silnici stalo několik aut a přijíždějící auta zpomalovala, lidé z nich téměř vyskakovali za jízdy. Všichni se na sebe tlačili a s křikem ukazovali kamsi před sebe, na místo, že kterého se hrnul temný kouř.
Nina se hrubě prodírala davem. Ruce měla doširoka roztažené a strkala, kde mohla. Nebyla nijak vyděšená nebo rozrušená, spíše zvědavá. Z hlasitého hovoru kolem se jí nepodařilo zjistit, co se děje. Bylo to ale asi něco deštivého, dle nejrůznějších gestikulací a všudypřítomného křiku.
Konečně se jí podařilo prodrat na volné prostranství.
A to co spatřila se jí navždy vrylo do paměti.
Stála přímo před vysokým panelovým domem, který sžíral silný požár. Plameny šlehaly z několika oken v nižších patrech a také z hlavního vchodu, takže lidé nemohli ven. Většina obyvatel domu stála v oknech a křičela, někteří se snažili vyskočit ven, což bylo kvůli šlehajícím plamenům téměř nemožné.
"Pane bože,"
zamumlala Natasha,
"kde jsou hasiči? Musíme něco udělat!"
Nina ale nemohla dělat vůbec nic. Nohy měla ztuhlé a stejně tak i ostatní části těla. Srdce jako by vynechalo pár úderů. Pokusila se nadechnout, ale jako kdyby venku nebyl jediný gram čerstvého vzduchu. Cítila jen kouř. A spálené maso.
Žaludek se jí zhoupl a ona pevně sevřela víčka. Tohle nechtěla.
Zezadu do ní někdo vrazil. Nejspíše to byl nějaký člověk, co se snažil být užitečný a ona mu přišla jen jako nějaká tupá přihlížející, která pouze překáží. Vychrlil na ni pár nadávek, ona ale jen zavrávorala a ignorovala jeho slova.
Prudce se nadechla a donutila se zvednout hlavu. V očích ji pálily slzy. Zaťala pěsti a statečně zabodla oči do budovy před sebou.
Ze skroucených a znetvořených lidských těl pověšených na provazech z balkónů tam mezi ohněm byl složený jednoduchý nápis.
Je čas.
A ona věděla, že je to vzkaz od Macbetha Browa pro ní.
Že mu došla trpělivost.
Že přišel čas dokončit misi.
Přes tři tisíce slov. To je prosím výsledek mého dlouhodobého spisovatelského bloku.
Musím říct, že s touhle kapitolou nejsem vůbec spokojená, ale myslím, že už bylo na čase něco vydat.
Příště to ale bude (doufám) lepší.
Blížíme se totiž do finále.
Už teď můžete rozjet nějaké teorie ohledně konce a taky můžete napsat, jestli máte radši happy end nebo spíše něco smutného. Třeba se inspiruju :D
Tak se uvidíme u další kapitolky, snad dříve jak za měsíc. A kdyby náhodou ne, tak přeji co nejméně bolestivou Endgame.
Elii